Co má vliv na průběh porodu

Jsem žena, trojnásobná máma, poradkyně při kojení a certifikovaná dula. Mám ráda tradiční cesty v péči o ženy a děti, zejména ty naše, slovanské. V životě využívám sílu bylinek, jílů, rituálů, pečuji o ženy pomocí svivalniku (rebozo, pinta) a tradiční slovanské masáže Pravka.


Cílem zamyšlení není vyvolávat v komkoliv pocit viny. Právě naopak – dovolit si na moment zastavit se, nalézt cesty, jak transformovat možná traumata v posilující zážitek, a třeba pro příští porod uvolnit ty emoce a přesvědčení, která vás mohou vzdalovat harmonickému prožití těhotenství, porodu, mateřství jako takového.

Strach a jeho role během těhotenství a porodu


Těhotenství a porod jsou v životě ženy velkými a důležitými mezníky. To platí i u vícenásobných matek. Každé těhotenství je jiné, přináší odlišné pocity, výzvy a zdravotní průběh.


Které emoce ovlivňují možnost otěhotnět? Mezi ty hlavní patří strach.


Strach ovlivňuje naši možnost otěhotnět. Strach stahuje naše svaly, čímž uzavírá celé tělo. Stažení se může projevovat bolestí během milování, bolestí beder, problémy s vyprazdňováním a cirkulací tělních tekutin (zadržování vody v těle, nedokrvování končetin atd).


Často dochází k nedostatečnému prokrvení oblasti pánevního dna, tím pádem jsou ztížené podmínky pro otěhotnění (uhnízdění vajíčka). Jedním ze způsobů uvolnění je práce s tělem právě pomocí Pravky, tradiční slovanské masážní techniky.


Strach z porodu nebo u porodu má za sebou mnohdy velmi konkrétní příčiny a podobu. Tyto je obvykle docela dobře možné najít, vypustit nebo intenzitu přítomného strachu výrazně snížit. Protože, jak už jsem zmínila, bez tenze, tedy napětí, které vede ke stažení, lze rodit jistě snáz.


Mentální i tělesné uvolnění je tedy základní potřebou, aby mohla žena otěhotnět a následně i přirozeně porodit, aniž by zároveň vznikala potřeba jakékoliv lékařské intervence.


Úzkosti, panické ataky, pochyby a nedůvěra v sebe


Je více negativních emocí, které můžeme cítit při pomyšlení na těhotenství nebo porod. V jejich zesílené formě pociťujeme fobie a pro některé ženy je to tak citlivé a bolavé téma, že se raději mateřství vzdají. Fobie spojené s těhotenstvím, porodem a mateřstvím mohou být spojené se vzpomínkami na prenatální období a situace z vlastního porodu nacházející se blízko povrchu vědomí.


Podobný mechanismus traumatu se může projevovat rovněž směrem od personálu porodnic směrem k rodící ženě. Grof a další autoři zmiňují manifestaci traumat, ve většině případů skrytých v nevědomí, sníženou schopností empatie až agresí pod tlakem tak silné zkušenosti, kterou je porod. Mnohdy se tak setkáváme s nejméně citlivým jednáním od personálu na porodním a oddělení šestinedělí.


Většinou si vůbec neuvědomujeme, jak obrovský dopad mají prenatální a porodní prožitky na náš život. Všechny porodní prožitky jsou neverbální. Neexistují žádná slova, která by je byla schopná znovu vyvolat, protože ty části mozku, které používáme pro popis prožitků, se ontologicky vyvíjejí až mnohem později, než se vytvoří porodní otisky. To je důvod, proč původní zkušenosti nemůže změnit žádné vysvětlování, domlouvání ani podmiňování. Prvotní bolest je zaznamenána v celé fyziologii organismu a právě v tomto záznamu musíme hledat klíč k jejímu rozřešení. Arthur Janov, Prvotní otisky

Stávám se Matkou


Západní kultuře nejspíš chybí poděkování ženě za to, že je ženou. Že ona porodila dítě, dala život, ať už byl průběh jakýkoliv. Mexická porodní babička Angelina Miranda Martinez

Porod je velmi silný mezník v životě ženy. Stává se z ní matka. Pro někoho je to přirozený vývoj v životě ženy. Pro mnohé to však neznamená "pouhý" fakt, že se teď musí starat o své dítě nebo děti. V různých kulturách po celém světě je porod považován za jeden z iniciačních rituálů, který ženu uvádí do zcela nového světa obdobný iniciaci muže jakožto bojovníka. Stává se Matkou. Může zcela integrovat a zhmotnit archetyp Matky včetně řady privilegií a povinností z toho plynoucích. Takhle velká nově nabytá zodpovědnost samozřejmě vyžaduje zdroj síly. Tou může být právě porod.

Vědomý porod, kdy žena cítí sama sebe, svoje tělo a tedy i tělo dítěte deroucího se na svět, pro nás, kdo žijeme v západní kultuře, obvykle vyžaduje přípravu (samozřejmě i zde jsou výjimky). Způsob života, naše vitalita, to, jakým způsobem jsme my ženy přišly na svět, co víme a máme ukryto v podvědomí o porodu a mateřství, určitým způsobem formuje a částečně předurčuje (kóduje), jak budeme rodit my. Moc doporučuji si přečíst článek o rodové zátěži, která hraje od těhotenství až po výchovu významnou roli v našem životě.


Porod po svém


Ve své praxi se často setkávám se ženami, které říkají:

  • Nemusím se nijak na porod připravit, oni mi v porodnici řeknou, co mám dělat a jak mám dýchat

  • Dneska už se přece takové hrůzy (separace, nadužívání léků, nástřihů, tlačení na břicho,...) nedějí

  • Zvládla to moje máma, babička, tak to zvládnu taky

Pokud se podíváme na statistická data z našich porodnic, nelze si nevšimnout zcela evidentního nadužívání lékařských zásahů u porodu, které mnohdy vedou k trvalým následkům ať už na těle či duši ženy, nebo jejího dítěte/dětí (zdroj např. aperio.cz). Je alarmující, že až třetina porodů je vedena císařským řezem, více než polovině žen rodících v porodnici je proveden nástřih hráze nebo že zhruba až dvě třetiny dětí během pobytu v nemocnici po porodu není plně kojeno.

Pokud si porod – zásadně transformační zkušenost – přejeme prožít jinak, než bylo a je běžné ve většině případů v posledním zhruba půl století, je na místě zapojit svoji pozornost a věnovat si péči na mnoha úrovních. Není to tak, že by žena a její dítě v žádném případě nemohly společně prožít krásný porod a harmonické sžívání, pokud nevěnují dlouhé hodiny přípravě. Šance se však přípravou významně zvýší.


Je důležité se uvolnit psychicky i fyzicky


Uvolněná pánev a celé tělo může pustit miminko na svět hladce. Díky uvolnění má miminko v bříšku matky dostatek místa se vycentrovat a nachystat do výhodné pozice pro jednodušší porod. Dítě se chce narodit a v ideálním případě je na svět zváno, vítáno a přijímáno.


Miminko čeká jeho první životní výzva. Musí opustit teplo a jistotu matčina lůna, protože zkrátka cítí a ví, že tak je to správně. Když přijde jeho čas, spustí proces o mnoha mechanismech vedoucí až k narození. Když přijde ten správný čas a je připraveno, ne dříve. Zásah do tohoto citlivého období s sebou nese větší či menší následky.


Nikdo si nepředstaví, jaké to je, být několik hodin drcen silnými kontrakcemi, uvíznout v neprůchodných porodních cestách nebo být rukou zdravotní sestry tlačen porodními cestami zpět, jaké to je, dusit se po předávkování anestetiky, topit se v plodové vodě, mít hlavičku zmáčknutou kovovými kleštěmi a být za ni necitlivě tažen ven – a pak být držen za nohy hlavou dolů v chladné místnosti, hrubě plácán po zádech cizím člověkem a odnesen pryč z místnosti od jediné bytosti, kterou jste až doposud znali. Tyto prvotní zážitky jsou nezapomenutelné – ale zároveň i nezapamatovatelné: žádné dítě nedokáže integrovat traumatickou prvotní bolet a udržet ji ve vědomí. A to je důvod, proč celý porodní proces – od početí přes těhotenství a porod až k poporodní péči – může být základem pro vznik pozdějších fyzických i psychických potíží. Arthur Janov, Prvotní otisky


Bude člověk, jehož porod za něho spustil pomocí vyvolávání někdo jiný, s lehkostí iniciovat další rozhodnutí ve svém životě? Bude mít sám se sebou a ostatními trpělivost, když jeho první velká zkušenost byla zvenčí urychlována? V jakém stavu bude jeho sebedůvěra, když jeho prvotní otisky nesou hlubokou informaci o ulehčování, oddělování, spěchu..?


Dnes už víme, že porodní a poporodní traumata zůstávají otištěna ve vyvíjejícím se nervovém systému plodu a novorozence. Porodní otisk předurčuje sklony k určitým neurologickým a fyziologickým reakcím a utváří nejen pozdější osobnost a fyziotyp, ale i druhy patologie, které se během života objeví, tzn. jestli budeme mít nutkání neustále cestovat či pracovat, jestli budeme těžcí kuřáci či alkoholici, jestli se budeme přejídat či trpět astmatem, jestli z nás vyroste ambiciózní a agresivní optimista nebo depresivní pesimista, jestli budeme mít sklony k rakovině, epilepsii, psychóze či dokonce k sebevraždě – to vše může být předurčeno v těch několika vzácných prvních hodinách. Zkušenosti z prenatálního období a porodu mohou určit a určují, jak budeme reagovat a jednat po celý zbytek života. A nutno si přiznat, že rodit dne většinou znamená pokládat základ pro vznik neurozy. Arthur Janov, Prvotní otisky

Zcela zásadní pro formování vnitřního obrazu světa, vztahu k němu a sobě, mají taky první minuty, hodiny a dny po narození. V ideálním případě je dítě po narození okamžitě přiloženo matce, popř. druhému rodiči, na hruď. Je znovu v bezpečí po prožití zřejmě nejnáročnější zkušenosti svého bytí. To mu dává jistotu a jistou lehkost do života, že po těžkých chvílích přijde úleva, triumf narození.


Porod je náš první a rozhodující úspěch. Zde jsme museli poprvé prokázat svou schopnost prosadit se. Tento úspěch působí dál po celý život. Z této zkušenosti získáváme sílu k tomu, abychom se i později úspěšně prosadili. Další rozhodující událostí a úspěchem je pohyb směrem k matce, k té, která nás přiloží k prsu a živí. S ní přijímáme život. Psychoterapeut Bert Hellinger

Vazba dítěte na mámu


Už samotný proces prenatálního přijetí dítěte na existenciální rovině formuje do značné míry jedny ze základních stavebních kamenů budoucího života člověka – vztah sama k sobě, ke světu, k životu.


Podvědomé (i vědomé) nepřijetí těhotenství se často projevuje nevolnostmi v prvním trimestru. Tyto nevolnosti nemusí ukazovat jen nepřijetí dítěte, ale také na nepřijetí sama sebe např. jako matky. Pro plné pochopení, jak naše podvědomí ovlivňuje zdravotní stránku, doporučuji Jak funguje psychosomatika.

Dítě je během prenatálního vývoje, ale i několik prvních let života, velmi úzce spojeno s matkou, respektive primární pečující osobou/osobami. Je s ní v tak úzkém kontaktu, že somatizuje její niterná témata. Tedy nemoc, kterou manifestuje dítě, na emocionální a psychické rovině řeší matka, čímž mnohdy uleví od tělesných projevů dítěti.


Novorozenec, který vyšel z fyzického a duchovního lůna své matky, je dosud součástí emocionálního prostředí, do něhož je vnořen. Vše, co matka prožívá, co si pamatuje, co ji trápí, ale i vše, co odmítá, dítě prožívá jako něco, co se děje i jemu, protože v tomto smyslu jsou to dvě bytosti v jedné. Rodinná psychoterapeutka Laura Gutman, Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem

V systemické rodinné terapii je v ústředí zájmu celá rodina jako systém, jehož nikoliv nejslabší člen, ale ten nejsensitivnější, obvykle projevuje nějakou formu nemoci, ať už jde o depresi, závislost nebo četná respirační onemocnění. Podrobněji v článku Psychosomatiku u dětí. Všechny emoce, které matka cítí, se přenáší na dítě a ovlivňují jeho duševní i fyzickou vitalitu. Je proto žádoucí, aby těhotná či rodící žena nosila své dítě s radostí, v lásce a těšila se na ně. Je žádoucí, aby netrpěla diskomfortem nebo dokonce bolestí. Bolest vytváří napětí, stres a strach, což je vzájemně se posilující reciproční spojení, které je třeba přerušit – tak, aby byla v celkové pohodě žena i dítě.


Téměř všechny bolesti jsou bolestmi z oddělení. Buď jde o bolesti způsobené nějakým oddělením v současnosti, nebo pocházejí ze vzpomínek na oddělení, k nimž došlo v dávné minulosti, často už v našem dětství. Tyto bolesti vnímáme jako trauma, především tehdy, když jsme jim byli nelítostně vydáni na pospas, aniž bychom před nimi mohli utéct. Tyto bolesti z oddělení máme uloženy v těle a mohou být kdykoliv znovu oživeny, protože emoce, které sídlí v našem limbickém systému neznají čas. Kdykoliv tedy cítíme, že může znovu dojít k oddělení (změna práce, rozchod,…) naše tělo reaguje stažením. Jsme nervózní, nemáme hlad, přichází strach a případně i panika. Psychoterapeut Bert Hellinger, Uzdravení

Proto je tak důležité dbát na to, aby po porodu nedošlo k separaci miminka od mámy. Pokud k ní došlo, neznamená to, že je předurčeno, že vaše děťátko, bude mít hluboké problémy tím způsobené. Vše je cesta a z mého pohledu jde spíše o souhrn momentů a událostí, než o jeden rozhodující okamžik. Další způsob soužití s dítětem má velký potenciál převážit, nebo přinejmenším vyvážit, možné nepříjemné prožitky porodní, například.


Pokud hledáte způsob, jak vzpomínku na separaci nebo těžký porod u sebe i u miminka přepsat (přepis limbického otisku), můžete vyzkoušet některou z těchto metod: kineziologie, rodinné konstelace, kraniosakrální terapie nebo somatic experiencing.


Soulad těla a mysli


Tělo a mysl jsou jako dva proudy propojující se v jednu řeku. Mohou něžně klokokat jako jarní pramínek z tajícího sněhu, nebo se valit až ničivou silou tsunami. V každém případě, pokud má jeden z těchto proudů silnější dynamiku, snadno ovládne ten druhý.


Pocit bezpečí je pro hladký průběh porodu zcela zásadní. Jen tak má tělo možnost namíchat ten nejlepší koktejl hormonů, žena si dovolí "vypnout" a unáší se na vlnách v rytmu porodního procesu spolu s miminkem. Toto se do jisté míry týká i dalších osob přítomných poblíž rodící ženy. Co s sebou vnáší k rodící ženě? Je to strach, povinnost, rozum, adrenalin, nebo klid, empatie, podpora, oxytocin? Ano, i přítomní lidé ovlivňují (nejen) hormonální rovnováhu (nejen) rodící ženy.


Klíčové je při porodu bytí v přítomnosti. Poddání se momentům, bytí tady a teď. Nenachytat se do pomyslné smyčky mysli, která se může snadno nechat zmást a začít plánovat nejrůznější scénáře, generovat zase ten zmíněný strach, tenzi, bolest. Někdy může pomoci cílené odvádění pozornosti, tedy i mysli, od bolesti, zaměstnání mysli, její částečné vypnutí, přesměrování, ztlumení. Tak, aby se rodící žena dostala skutečně do stavu podobnému hypnóze, hluboké meditace, nebo se soustředila na radost, která právě prochází jejím tělem.


Porod jako ozdravující zkušenost


Během tak silného transformačního zážitku, jakým bezpochyby porod je, někdy u rodící ženy dochází ke zkušenostem až transpersonální povahy, k zážitkům mimotělních zkušeností, regresím a podobně. To vše může v podpůrném prostředí dovést ženu až k nějaké formě potřebného ozdravení, prohloubení sebelásky a nabytí vnitřní síly a jistoty.


Tento přístup se zřejmě do dítěte vtiskne na téměř buněčné úrovni, jako celkový optimismus či realismus ve vztahu k životu, jako zdravá sebedůvěra a schopnost čelit budoucím nesnázím. Stanislav Grof

Na druhou stranu bych ráda dodala, že každý porod je jiný, každá žena potřebuje na své cestě odlišnou zkušenost a pakliže čerpá sílu ze zcela "normálního" porodu, nebo je na cestě nalézt ji skrze uzdravení prožitku porodu, který nebyl v souladu s jejími přáními a očekáváním, popřípadě ji nachází někde úplně jinde, je to skvělé a všechny varianty v pořádku.



Použité nebo doporučené zdroje k tématu

  • Stanislav Grof, Za hranice mozku: Narození, smrt, transcendence

  • Stanislav Grof, Psychologie budoucnosti: Poznatky a poučení z moderního výzkumu vědomí

  • Laura Gutmann, Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem

  • Bert Hellinger, Pravidla úspěchu

  • Bert Hellinger, Uzdravení

  • Arthur Janov Prvotní otisky

  • Arthur Janov, Prvotní výkřik

  • Thomas Verny a John Kelly, Tajomný život dieťata pred narodením.