Jak věda vysvětluje fungování konstelací

Rodinné a systemické konstelace jsou psychoterapeutickou a seberozvojovou metodou. Jejich zakladatel Bert Hellinger, německý psychoterapeut, se snažil svému pacientovi vysvětlit, proč členové jeho rodiny jednají určitých způsobem, přestože to jemu ubližuje. Pacient všelijaká vysvětlení nechápal, až Hellingera na skupinové terapii napadlo ukázat mu to názorně. Vybral ze zúčastněných lidí zástupce za jednotlivé členy rodiny, a tím se rozjely konstelace – zástupci začali pociťovat, cítí jinak než před chvílí. Že mají potřebu se chovat určitým způsobem, říkat věci, ke kterým sami o sobě nemají důvod.



Ve vztazích existuje řád a hierarchie


Bert Hellinger zkoumal a pojmenoval obecné zákonitosti, pravidla a hierarchie, která se týkají každého z nás, protože jsme součástí své rodiny a dalších, větších či menších celků. Hellinger založil metodu rodinných konstelací tím, že si všiml a pojmenoval, že osudy jeho klientů velmi často souvisí s rodinnou historií. S naším rodem jsme spojeni historicky i geneticky. Naše minulost, výchova i genové predispozice formují to, jak vidím svět a život, jak se cítíme, myslíme a konáme. Hellinger spolu s příčinností našel i způsob, jak rodinný systém uvést zpět do rovnováhy, a tím pomoct řešit emoční i zdravotní problémy svých pacientů.


Konstelace a odborná literatura


"Dodnes neexistuje žádná teorie, která by aspoň v náznaku dokázala vysvětlit, jak funguje, že naprosto cizí lidé mají náhle přístup k nejintimnějším duševním hnutím jiného člověka a že se v reakcích zástupců s tak ohromující jasností ukazuje minulost pacientova rodinného systému". Prof. Dr. Franz Ruppert, Trauma a rodinné konstelace

Ruppert vysvětluje princip fungování konstelací pomocí zrcadlových neuronů, které podkládá vědeckými výzkumy profesora psychoneuroimunologie Joachima Bauera (Proč cítím, co cítíš ty, 2005). Skrze zrcadlové neurony jsme v nepřetržitém kontaktu se vším, co se děje kolem nás. Zrcadlení aktivity jiných lidí se v nás děje simultálně, bezděky a bez jakéhokoliv uvažování.


Díky zrcadlovým neuronům můžeme simulovat pohyby ostatních jedinců a uvádět se s nimi do souladu. Dokážou v nás ale aktivovat i tělesné vjemy a pocity druhých. Výsledkem je nezprostředkované porozumění pocitům druhé osoby. Objevením zrcadlových neuronů dostávají soucit a empatie svůj přírodovědecký základ.


"Systém zrcadlových neuronů nám poskytuje neurobiologický základ pro vzájemné emocionální porozumění. Kdykoliv spoluprožíváme pocity druhého člověka, začne v nás rezonovat síť nervových buněk, tzn. začnou se chvět, což vyvolává pocity druhého člověka do našeho vlastního duševního prožívání." Joachim Bauer, Proč cítím, co cítíš ty, s. 86

Zrcadlení pocitových stavů druhých lidí má pravděpodobně velký význam taky při vybírání zástupců v konstelaci. Zadavatel konstelace pomocí svých zrcadlových neuronů intuitivně vnímá a chápe podobnosti mezi sebou a jednotlivými účastníky konstelací a dokáže si podle toho vybírat zástupce.