Jak něco pustit? Proč se dějí katastrofy? Jak můžeme jako jednotlivci nejefektivněji ovlivnit dění ve světě? Jak přestat lpět? Jak pokračovat v něčem, co se bojíme, že nedopadne? Jak věci řešit, když nám něco nehraje? Jak v tom získat tu lehkost? Co když se bojíme odmítnutí? Co když zjistíme, že se sami sabotujeme v tom, co chceme dělat? Co když zjistíme, že ta věc, do které jsme vynaložili tak obrovské úsilí, nakonec není pro nás? Co když je to to jediné, co známe? Co když si neumíme představit nic jiného, a tak setrváváme v něčem, co nám už neslouží jen ze strachu z nového?
Přináším spontánně vytvořené video s vodítky a vysvětlením, jak tento mechanismus funguje, jaká se v nás odehrává přitažlivost vůči vnějším zkušenostem a situacím a jak rozpoznat dané signály a jak dokázat pustit. Kdyby vás cokoliv dál zajímalo nebo něco nedávalo smysl, ptejte se. Moc ráda odpovím konkrétně na vaši otázku nebo nejasnost. Mluvit z patra je docela fuška a mnohdy nějaké jádro pudla můžu zapomenout zmínit či vynechat. To jádro pudla, které by zrovna vám mohlo spojit celý puzzle pochopení. Ptejte se a komunikujme. Žádná otázka není hloupá, naopak! Málo se bavíme o věcech, které nás trápí, a pak si zbytečně připadáme opuštění a sami, když přitom nás všechny spojuje víc než se zdá.
Když se naučíme věci pustit a naučíme se ten podprahový negativní pocit vítat se zvědavostí a prozkoumat ho dřív, než se projeví nějakou katastrofickou zkušeností, zjistíme, že nakonec to vše funguje opravdu v náš prospěch. Když si to zpracujeme rovnou a dříve, než se to vyhrotí, můžeme zjistit, že nás držel zpátky pouze strach z výsledku, který vůbec nemusí nastat. A nakonec jsme se drželi zpátky my sami.
Náš emoční systém nám ukazuje, co v nás vězí za zádrhely. A ty zádrhely neznačí to, že něco špatné je nebo že něco nedopadne! Značí to jen to, že MY SE TAK DOMNÍVÁME! Tu naši domněnku si nechceme připustit. To je celé. Fakt to je celé! :)
Ty negativní pocity, které odmítáme, nám jen ukazují na to, co v nás už dávno jako bolavé přesvědčení leží. Bolí to, protože to odmítáme. Bojíme se na to podívat a tím se oddělujeme sami od sebe a to oddělení od sebe samotných je ta bolest! To je to naše opuštění, které pak zažíváme ve vztazích. To jsou ty negativní zkušenosti, které se nám pak prezentují v našich životních oblastech, protože naše domněnky a vnitřní přesvědčení řídí to, jakou zažíváme zkušenost.
Když se nám pak nedaří v práci, ve vztahu, ve sportu, nemusí to být proto, že bychom na to neměli nadání nebo schopnosti. Může to být proto, že někde v nás vězí ponižující přesvědčení, nízké sebevědomí, které nás omezuje v tom, co si dovolíme prožít a v čem uspět. Dokud někde v koutě naší mysli panuje dojem, že se na tu špičku nikdy nedostaneme, můžeme se přetrhnout, a stejně si nevšimneme, že se z druhé strany podvědomě sabotujeme...
Když do toho vstoupíme a upřímně si přiznáme, jaká máme vnitřní stanoviska, oprostíme se od těch svazujících představ a budeme volní. Získáme realistický pohled na věc, na situaci, na problém. Protože už to nebude zabarveno tím naším strachem nebo dojmem a neochromí nás to. Přestane nás to věznit. Když si připustíme, jaké máme obavy, můžeme teprve zjistit, jak to je reálně. Do té doby nám představa, domněnka, obava, tvoří jakýsi filtr, kterým svět vnímáme. A ten obraz světa pak může šednout a šednout... Pak přichází ty katastrofy našeho života, které nás dostanou na úplnou nulu. Proč? Protože pořád neposloucháme ty naše signály a už není jak jinak nám to ukázat! Není jak jinak upoutat naši pozornost na to, co v nás hnije, co je potlačené, co je odmítané a ignorované. Protože ty "katastrofy" nám smetou ze stolu všechny tyhle domněnky a my jsme vystaveni tváří v tvář té surové realitě, kterou tak konečně vidíme. A ve které lépe vidíme, co je vlastně v životě důležité. Co je vlastně to podstatné. Co je vlastně to důležité, co nám stačí a co v životě potřebujeme a co dává smysl. Není to o umělé skromnosti, ale o opravdovosti. Když jsme k sobě upřímní v tom, co chceme, a nenahrazujeme to tím, co si myslíme, že je správné chtít, pak toho nebudeme chtít moc. Představte si jakýkoliv opojný moment pravdy, kdy se zadumáte a vypadne z vás věta: "Nojo, vždyť mně by vlastně stačilo málo k tomu, abych byl/a šťastný/á." To jsou ty okamžiky, kdy spadne veškerá přetvářka a cítíme to naše jádro a esenci a víme, co nás vlastně štěstím naplňuje a co nám stačí. Odtrhne to všechny nánosy toho, co si myslíme, že máme mít, a zůstaneme jenom my. Nazí, třeba i bez majetku, bez pozice... A vidíme, kdo jsme. Bez masek, bez přetvářky, bez náhražek...
Dá se to zjistit dřív, než to dojde takhle daleko. Dá se to zjistit dřív, než připustíme další a další katastrofu.
Ptáte se, proč je svět teď takový?
Ptejte se sami sebe: Před čím zavíráte oči? Kde necháváte převládat obavy? Kde důvěřujete víc domněnkám než tomu, co opravdu víte, vidíte a znáte? Co vlastně doopravdy víte a znáte? Co odsuzujete dřív, než to vůbec poznáte? Co odsuzujete jen na základě strachu a domnělé představy? Co odsuzujete jen proto, že si to sami nepřipouštíte a chcete vypadat lepší než někdo jiný? Kam až to necháme zajít? Kam až necháme zajít vnější projekci katastrofálně a radši se odvoláme na zodpovědnost něčeho mimo nás? Kam až to necháme zajít a svalíme vinu na ostatní, než abychom přijali zodpovědnost svou a odhodláme se pohledět sami sobě do očí? Dokážete si zamést nejdřív před vlastním prahem? Cítíte, jestli se balamutíte? Jestli alibizujete? Moralizujete? Kdy vyjdeme z komfortní zóny sic nevyhovujícího, ale domnělého bezpečí, jen proto, že je to pro nás už známé? Proč máme strach z neznáma? Čeho se na tom bojíme? Zkusili jste do neznáma někdy vykročit? Proč snášíme to, co nám nevyhovuje? Kam až se necháme zatlačit pro tu špetičku domnělého bezpečí a jistoty, než nám nezbyde nic? Žádný menší kout? Kam až... ?
Chcete pomoct světu?
Jděte do sebe. Mikro a makro kosmos není pohádka ani blábol. Vidíte ve světě nenávist a chcete, aby skončila?
Podívejte se sami sobě a své pravdě do očí - Co sami na sobě nenávidíte? Co na svých bližních odsuzujte? Od čeho se odvracíte? Co na sobě nepřijímáte? Cítíte se nepochopení a hledáte ho u druhých? Zkuste pochopit nejdřív sami sebe. To je ta největší láska ze všech. A pak můžete budovat důvěru sobě, v sebe a ostatní. Protože s pochopením přichází i smíření. To není vzdání se ve smyslu ponížené kapitulace. Je to smíření ve smyslu silného vědomí sebe sama, pevné a stabilní kotvy v sobě, nehledajíc ji mimo sebe. To je ta opravdová vnitřní síla, síla ducha, síla člověka, síla jedince a síla lidstva jako jednotného živého organismu. Hledejte cesty pochopení a zlepší se celý svět. Co není vaše, to nechte tomu, komu to patří. Nedržte zodpovědnost jiných, vemte si tu svou a každý tak může převzít to, co je jeho. Jsme jedno velké srdce. ❤ Srdce života a samotné existence. Společně jsme jedna buňka. Pro shlédnutí celého videa:
Pro další obsah ode mě najděte na Facebooku Dovolení s Karolinou či napište na whatsapp a zavoláme si. Pro více videí sledujte kanál na Youtube Dovolení s Karolinou. Přeji všem krásný den :)