> Jak spolupracovat s emocemi a být s nimi v rovnocenném vztahu?
> Jak číst emoce?
> Jak být v kontaktu se svým vnitřním světem?
> Jak pracovat s bolestí a zraněním?
> Jak proměnit odmítání v přijetí bez přetvářky a umělé iluze?
> Jak mít odvahu otevřít se své pravdě?
> Jak se naučit mít trpělivost sám se sebou bez výčitek a odsouzení? Bez nátlaku? Podrobný postup, jak s emocemi zacházet, projdeme v praxi na workshopu, na který vás tímto vřele zvu - Interaktivní Workshop "V Kontaktu s Emocemi". (Rezervace místa je nutná pro omezený počet účastníků (8). Další akce se koná 20.března 2022.)
Zde bych ráda nejprve vysvětlila pár mýtů o emocích, které nám dost ztěžují soužití s nimi, a přitom zbytečně.
Emoce jsou barvy našeho života
Emoce jsou jako barva, kterou naše vnitřní oko vnímá různými odstíny. A přitom to, co vidíme jako barvu naším fyzickým okem, je jenom lom světla na naši sítnici. Emoce je chuť našeho života. Je to barva našeho prožívání. Stejně tak jako každý barevný odstín má své kvality a přijímáme je jako přirozený efekt (podzim je toho krásným důkazem barevným listím), vjem, počitek. Stejně tak i emoce je neutrální barvou odrážející lom našeho vnitřního světla, našich duševních počitků, vjemů (dojmů) a prožitků.
V dnešní době jsme se naučili orientovat tolik ven, že jsme zapomněli hledět dovnitř, a tyto krásné barvy světa tak zrychleně mícháme dokupy. No a co zákonitě vzniká za barvu, když se odstíny smíchají? ... Hahaha.
Emoce = ryzí čistota
Emoce jsou nejupřímnější projev našeho vnitřního světa. Reagují bez filtru na vše, co se nás dotýká. Často však nevíme, co si s nimi počít. Emoce určují to, jak se cítíme a co prožíváme a mnohdy to není vůbec příjemné.
Přijde mi, že jsme odmala naučeni s emocemi nakládat jako s něčím mimo nás. S něčím, nad čím je potřeba mít kontrolu, abychom nejednali impulzivně, nerozumně. Aby nás to neohrozilo. Nutíme se vše nejdříve zhodnotit, než tomu dovolíme existovat...
Není však náhoda, že se často srovnává rozum se srdcem a považují se za protějšky. Někdy spolu mohou být rozum a emoce v souladu, zdá se ale že pouze tehdy, kdy rozum chápe, co je za emocí, tedy co pro něj daná emoce znamená. Rozum potřebuje vše chápat, a co nechápe, toho se obává. Pokud je pro nás emoce nesrozumitelná, před tou "neznámou" utíkáme. Pozornost odpoutáváme jinam, snažíme se všelijakými způsoby s emocí zacházet, manipulovat, přesouvat, ignorovat, překrucovat, interpretovat ji.
Žijeme v provázané síti přesvědčení o sobě samých, o našem okolí i o celém světě, a proto jsou emoce vnímané jako něco špatného. Jako něco, co nás odvádí od našeho nejlepšího potenciálu, od zdravého úsudku a od úspěšného života. Když přitom skutečnost je taková, že emoce, které bolí, nám pouze ukazují na to, co je v nás popřené. Emoce vychází z našich přirozených reakcí na situace. Ve své ryzí podstatě je naprosto přirozené se vylekat nebo mít strach, když někdo křičí. Kámen úrazu přijde kvůli tomu, že nás nikdo nenaučil emoce přijmout jako přirozené ještě v té době, kdy byly nové a působily takhle ryzí a jednoduché. Ještě v době, kdy bylo pochopitelné se bát nebo vylekat, když někdo křičí. A tak jsme to už v těchto raných situacích v sobě potlačovali a postupně se situace komplikovaly, provázaly, návaznost emocí se na sebe skládala, kumulovala a nyní už se v tom nedá vyznat a emoce jsou přehlušující a matoucí. Jsou na obtíž.
Jakmile se pustíme do neznámých vod a zkoušíme emoce poznávat
Existuje tolik pouček a pak nevíme, co je správně. Koho poslouchat? Nevíme, jestli nás emoce tedy omezují nebo podporují? Jsou žádoucí nebo by měly být pod kontrolou? Pokud existují, vypovídají o nějakém traumatu? A nebo jsou vlastně v pořádku a přirozené? Jak se v tom vyznat? Kdo s emocemi začne pracovat, často je to proto, že se chce naučit, jak se necítit špatně. Většinou odmítáme emoce, které jsou pro nás nepříjemné, protože nám nepřijde v pořádku cítit se tak, jak nám emoce "velí". Obvykle přijdou na řadu automatizované obranné mechanismy jako ignorace, únik, útok nebo popření emocí.
Obranné mechanismy nemají toto pojmenování náhodně. Obranné jsou proto, že jsou vytvořené tak, aby nás chránily. Pokud máme dojem, že emoce stojí za tím, že zažíváme bolest, tak k nim zaujmeme nějaký z výše popsaných ochraňujících postojů (obranné reakce popisuje už dávno dopodrobna Anna Freud). Jedná se o náš nástroj k zvládání stresu.
Obranné reakce vznikly proto, aby nás ochránily před tím, co v daný moment nejde unést. Naše nervová soustava by to nezvládla. Málokdy se ale k těm situacím vracíme, chceme jít vpřed a jsme přesvědčení o tom, že to je slabošské "hnípání v minulosti". Když pak přijde emotivní reakce, při níž můžeme přistihnout sebe nebo i druhé, jak se vrací ke starým událostem, působí to nevyspěle a dětinsky. (Aby taky ne, když se jedná o situace zažité většinou ještě v době, kdy jsme byli dětmi.) Ve skutečnosti ale prožitek toho člověka spojuje současné s tou dávnou bolestí, s tím stresem nebo zmatením. A to my cítíme a je to zároveň to, co nás zneklidňuje a čeho se děsíme. Tam my se nechceme nořit. A tak se pak stane, že nedojdeme k rozhřešení, pokud pro to naše okolí nebo my nemá pochopení. A my jsme se nějak naučili to tak nechat. Nakonec působí hloupě vracet se k něčemu, od čeho jsme už odešli. Ale nedojde nám, že jsme tam nechali kus sebe. A ta bolest se vrací, protože v nás zůstala nezahojená rána. A v ní zůstalo i to neošetřené vyděšené dítě, které při každé podobné zmínce znovu zpanikaří a volá o pomoc. (Více se tímto zabývá práce s vnitřním dítětem. Já v článku podám podobný, ale jiný úhel.)
S ohledem na povahu a míru toho potlačení nebo tlaku nebo traumatu se to pak usazuje v těle - o tom mluví psychosomatika rozebraná v tomto článku. Což je v podstatě spolupráce těla a emocí - už i to tělo se nám snaží ukázat, kde něco popíráme a odmítáme. Už to není jen "svíravý pocit na hrudi", ale postupně se vyvine astma, apod.
Jakou roli hraje přesvědčení
K emocím se váže zásadní bezvýchodné přesvědčení - totiž máme dojem, že pokud bychom si určité emoce připustili, znamenalo by to, že připuštěním té emoce bychom připustili i skutečnost, která podle nás z té emoce vychází. Dejme tomu, že prožíváme strach, když někdo zakřičí. Strach nám říká, že se obáváme nějaké pro nás zásadní reakce, nějakého výsledku. Něčemu se chceme vyhnout. Nechceme, aby se něco stalo. Ale zároveň máme pocit, že není v naší moci ten výsledek ovlivnit. Nechceme, aby něco pro nás špatného byla pravda.
Možná jsme se v průběhu života naučili, že pokud někdo křičí, znamená to, že se na nás zlobí. Možná jsme se naučili, že pokud se na nás někdo zlobí, znamená to, že děláme něco špatně. Možná, jsme se naučili, že když děláme něco špatně a lidé se na nás zlobí, tak s námi pak nechtějí být, nechtějí si s námi hrát, nebo s námi pracovat, nebo s námi být ve vztahu, kamarádit se, atd. Takže bychom nakonec zůstali sami. A byli bychom přesvědčení, že jediná cesta, jak nás může někdo mít rád, je neudělat chybu. A ve chvíli, kdy někdo křičí, okamžitě si to spojíme s tímto řetězcem přesvědčení a vyhodnotíme, že se to týká nás (respektive neriskneme, že by to tak nebylo, protože kdyby ano, tak bychom tomu nemohli zabránit). A tak raději rovnou (provinile) vyvodíme, že křičí kvůli nám, a že s námi tím pádem nebude chtít mít dál co dočinění, pokud to nenapravíme.
Jakou roli s emocemi hraje rozum
V dospělosti se tam může připlést pak pozice rozumu, který vyhodnocuje situaci a vidí, že v danou chvíli jsme neudělali my nic špatně. Jenže se tak necítíme. Nestačí to. Jen někdy nás to uklidní, ale děje se to pak stále dokola, kdykoliv někdo křičí.
Pak můžeme nechápat, proč reagujeme tak intenzivně na něčí křik, když daná situace nemusí být až tak dramatická a život ohrožující. A je to proto, že pro nás to není jen ta povrchová situace. Pro nás to není jen ten křik, kterému se někteří dokáží i zasmát. Pro nás je to ta spojitost až do zárodku (původu, podhoubí, příčiny) za tím strachem, že zůstaneme sami. A to je to, čeho se děsíme. A to je to, co je pro nás v sázce.
A takhle můžeme buď zhodnocovat jednu situaci za druhou, a nebo si všimnout nějakého opakujícího se podprahového vzorce. Všimnout si, že to vychází z jiné návaznosti, a můžeme se rozhodnout ponořit až do jádra problému.
Tento postup nazývám Terapie dovolením
Dovolení si emocí pak slouží k tomu, že v takových situacích si můžeme jednu vrstvu za druhou dovolit, namísto boje proti nim. V tomto konkrétním případě by to pak fungovalo tak, že jakmile si uvědomíme, že máme strach ve chvíli, kdy někdo křičí, tak ač to nedává smysl, prostě si jen dovolíme ten strach cítit. Jakmile si jej dovolíme cítit, dostaví se určitá úleva už jen z toho, že se nenutíme cítit jinak, než jak je nám v danou chvíli přirozené. A díky tomu může vyplavat na povrch ta spodnější vrstva. V tomto případě přesvědčení, že někdo křičí proto, že my děláme něco špatně. Takže nyní si dovolíme mít takové přesvědčení. Nemusíme se tlačit to přesvědčení měnit a říkat si, jaká přesvědčení je správné mít (jak mnoho nauk násilně tvrdí). Stačí si ho přiznat a dovolit si ho mít takové, jaké je. To je celé. Jakmile tomu přesvědčení dovolíme existovat, vlastně ho tím pustíme, osvobodíme. A může nás pak opustit samovolně, aniž bychom ho rvali násilím pryč. (Je to jako bychom nepřipouštěli, že to přesvědčení existuje, ale přesto ho chceme vyrvat z naší mysli. To je trošku protichůdné... )
Takhle se postupuje s jednou vrstvou za druhou. Vždy jde jen o to dovolit si další polohu, kterou v sobě objevíme. A to je svoboda. To je přijetí a to je sebeláska.
Zde na tomto příkladu je vidět, že si zakazujeme emoce, protože se pro nás váží na nějaké významy, které jim sami přikládáme. Významy, které jsou tak skryté, že o nich už ani nevíme, protože je hodně děsivé nořit se do takové hloubky. Blokujeme a odmítáme prožití emocí proto, že se bojíme, co by to pro nás znamenalo, co bychom v našich hlubinách objevili, a co by pak mohla být (o nás) pravda.
Co znamená přijetí emocí - dovolení si
Ideálním stavem dovolení si (tedy přijetí sebe a svého prožívání) je, že jakmile přijde emoce, tak nevznikne ten známý obranných mechanismus, ta naše známá reakce. Ale dojde k něčemu, co připomíná setkání dlouholetých přátel. Tu emoci vnitřně pozdravíme: "Ahoj, vítej. Co ty tu?" V té neutralitě nás ta emoce nepřekvapuje, nebolí. Nevnímáme ji jako hrozbu, protože jí nepřisuzujeme destruktivní vlastnosti. Jako bychom tím odevzdáním přijali zjištění, že všechny věci, co na nás působí, můžeme vnímat nekonečně barvitě a rozličně. A tatáž věc či situace na nás může působit pokaždé nově, jinak. Už jí nepřisuzujeme kostnatě ten jediný bolestivý význam, se kterým jsme nehnuli - jako bychom neutřeli bobek od holuba na předním skle auta a tvrdili bychom, že tam je prostě šmouha a tudy nelze vidět. A tak s tím bobkem jezdíme a skrze to místo na skle nevidíme. Místo abychom se podívali a zjistili, že jde prostě jen utřít. Není potřeba to analyzovat, hodnotit nebo zaujímat nějaký další postoj. Ba naopak. Stačí si to jen uvědomit. Naše nejhlubší touhy a potřeby jsou potřeba lásky a pochopení a pozornosti. Proč teda s emocemi děláme něco jiného? Proč s problémy děláme něco jiného? Věci jsou komplikované ve chvíli, kdy se snažíme jimi manipulovat a řešíme je dříve nebo jinak, než je potřeba. Pokud je ale všem jasné, že láska, pochopení a pozornost jsou hlavní nutností našeho života, proč k věcem s tímto nepřistupujeme a vymýšlíme nějaké divné okliky? ...
Nejistota hraje v náš prospěch
O tom je celý náš proces zvědomování a růstu. Jsme tu, abychom se o sobě něco naučili. Není vůbec potřeba se týrat a vláčet někudy, kde trpíme. My trpíme proto, že jsme se zarazili v tom, co potřebovalo námi jen proudit a proplout. Věci se dějí, nepříjemné věci se dějí. A je potřeba si dovolit cítít, jak se kvůli tomu cítíme. Je potřeba si dovolit cítit, že je to nepříjemné.
I kdybychom byli jediní, kdo chápe, proč zrovna klaun nás děsí (je nám jeho přítomnost/vizáž nepříjemná), když jiné klaun baví, a proč zrovna kočka nás baví a jiné děsí. Jsme rozmanití a je to správně. Jinak bychom byli všichni úplně stejní. A to nejsme.
Jak svobodně tvořit?
Odpovědí je pochopení kontroly a strachu. Jakmile totiž pochopíme, že vše kolem se neustále mění a dochází k neustálé výměně informací, že svět funguje v absolutní a konstantní kauzalitě a reaktivitě, pak pochopíme i to, že jediná cesta, jak se dostat k nějaké úlevě a zlepšení, je nechat vše běžet. Nechat vše se vzájemně ovlivňovat. Nechat vše přirozeně ovlivňovat nás a sebe přirozeně působit i na ostatní.
Chápu, když vytane v takovou chvíli otázka nad tím - ale to mám být jen pasivní a koukat? Trochu to zavání alibismem nad celosvětovým děním, že?
Nebojte se. Jakmile pozorujete, ty intence přijdou samy. Jakmile svět pozorujete, tak i zpozorujete sebe a svou reakci, kdy jednat. Protože jste v kontaktu se sebou, jste v kontaktu s vašimi signály, ale i s okolním světem. Je to symbióza.
A hlavně to poznáte tak, že vám se bude chtít a nepůjde o výběr nejmenšího zla. Už to nebude nutnost. Bude tam motivace vycházející z radosti a úlevy. Právě proto se vyplatí s odvahou jít vstříc své vlastní pravdě a poznání toho, jak věci doopravdy máme a potřebujeme. Protože pak není z čeho by vycházel tlak rozhodnutí. V tom je ta lehkost. Když pak velcí myšlenkáři mluví o tom, že mysl je nástroj k tvoření reality, jedná se v podstatě o toto.
Proběhne to s tím rozdílem, že místo aby se nějaký impulz půl hodiny hodnotil a řešilo se, jakou akci či reakci vůči tomu nebo z toho zaujmout, bude se tak dít přirozeně.
Zmizí pochyby, protože budete vědět, že jste bdělí a jste otevření tomu, co k vám a skrze vás přichází.
Přestane to být děsivé a neznámé.
Už se nebudete dostávat do strnulosti nebo zmatenosti kvůli tomu, že netušíte, s čím máte tu čest, a nevíte jestli se tomu podvolit.
Navrátí se důvěra ve svět a v život. Důvěra v sebe, svá rozhodnutí a své schopnosti a možnosti.
Nebudete se bát, zda se rozhodnete správně, protože víte, že jakákoliv zkušenost přináší nová uvědomění a "správně" najednou neexistuje.
Každý nový moment se počítá jako nové aktuální "teď" a můžete se rozhodnout znovu.
Protože je v pořádku právě to, že skrze poznání toho, co nechceme, víme, co chceme.
Emoce ukazují cestu ke svobodě
Je podstatné pochopit, že nejsme něco méně nebo hůře kvůli emocím. Emoce jsou náš kompas. Svobodná volba vychází z toho, že místo reaktivity (jako otrok) se naučíme svou reakci volit jako nový svobodný úkon na základě vnímání a přijímání toho, co je.
Svoboda totiž nevychází z toho, že si děláte co chcete a vymyslíte si ledabyle, kdo jste nebo kým chcete být. Svoboda vychází z toho, že se postavíte do reality toho, co je, přestanete to popírat a dovolíte všemu i sobě existovat. Tím přijímáte i svobodu všeho kolem, akceptujete a dovolujete svobodu nejen sobě, ale všemu. A to je pravá svoboda. Jinak by to bylo podmíněné. Nehrajete si na svobodného, který by pak paradoxně nesvobodně manipuloval ostatním.
Jakmile dovolíte existovat sobě v té formě, ve které zrovna jste, pak teprve můžete volit a svobodně tvořit. Svoboda volby a "tvůrce" svého života je výsada vycházející z toho, že jednáte ze sebe. Je funkční proto, že vycházíte z toho, co je, a ne z toho, co byste rádi, aby bylo, aniž byste se podívali, jestli to tak je. Jednáte v souladu se sebou - znáte sebe, přijali jste sebe a všechny své aspekty, a díky tomu je vám pak svět otevřený.
Protože už konáte nástroji, které doopravdy držíte v ruce. A ne nástroji, které si domýšlíte a iluzorně vytváříte jejich vlastnictví. To by pak podporovalo jen další iluzi, která se dříve nebo později rozpadne. Můžete ji udržovat silou vůle, ale to nelze donekonečna. A hlavně to energii ubírá, namísto naplnění. Dříve nebo později se prokáže a ukáže, že nebyla stavěná na reálných základech. Ukáže se, že jste je konali k nasycení nenaplněných potřeb a jsou jakousi kompenzací, a tudíž zástupné.
Neříkám, že je to špatně. Jen to pak nefunguje do důsledku. Lidská rasa se učí skrze poznání toho, co nechce. Jsme v dualitě a učíme se skrze polaritu. A díky nechtěnému víme, co chceme. Jen je potřeba nezaseknout se uprostřed a nepokládat v tomhle proměnlivém a proudícím vesmíru vše za nehybné, fixní a definitivní. To je rezistence a to je to, co nás pak bolí. Proto práce s emocemi funguje skrze poznávání toho, co cítíme. A dovolování si toho, co cítíme. Jedině tak pochopíme, kde se nacházíme a co potřebujeme.
Závěrečný emoční souhrn
Emoce je aktuální a ukazuje nám, jaký máme z něčeho dojem. Jakmile je emoce nepříjemná, není to kvůli tomu, že by nepříjemnost způsobovala samotná emoce. Ale kvůli tomu, že my tu emoci brzdíme kvůli tomu, že jsme přesvědčení o tom, že nám emoce značí něco špatného. A my to špatné nechceme připustit a přijmout. Ale to vše vychází z našich přesvědčení postavených na strachu. Bojíme se toho, co by to mohlo znamenat. Protože jsme kdysi ztratili důvěru v chod světa. Něco nás zranilo. A emoce, pokud nás bolí, nám právě toto ukazují. Emoce sama o sobě nebolí. Bolí nás vzpomínka na nějakou asociaci, kvůli které podobné situace hodnotíme rovnou se strachem či přesvědčením, že dojde k dalšímu zranění.
Ale v podstatě se děje to, že v nás jako echo rezonuje to zranění z dřívějška, které nebylo ošetřeno a zahojeno. A my to zranění prohlubujeme, protože se v tu chvíli té emoce vyděsíme a prožití zastavíme. Pak nám připadá, že dochází znovu a znovu k situacím, které nás zradily a zranily. Když přitom je to náš opakovaný dojem z něčeho, co rozeznáme jako onu tehdejší zraňující a nedořešenou/neuvolněnou situaci. A pak se zašpuntujeme. A takhle se v nás ty zašpuntované emoční asociační trubky plní. Je čas to odšpuntovat! Je čas odšpuntovat sebe. Je čas proudit. Pojďme do toho.
Chcete-li zůstat v kontaktu s mým obsahem, založila jsem nově na facebooku stránku Dovolení s Karolinou, kde budu přidávat různé příspěvky týkající se každodenní práce s krizovými situacemi, náročnými životními událostmi, nabídnu nějaké workshopy, možnost osobní konzultace, či jen můžete sledovat čas od času nějaký citát pro povzbuzení. Ráda bych vytvořila tuto platformu i jako možnost seznámit se s podobně smýšlejícími lidmi, se kterými můžete i vy navázat nová přátelství. :) Podrobný postup, jak s emocemi zacházet, projdeme v praxi na workshopu, na který vás tímto vřele zvu - Interaktivní Workshop "V Kontaktu s Emocemi". Po absolvování bude k dispozici workshop, ve kterém seznámím s Metodou Dovolení, která již změnila život nejednomu účastníkovi. Získáte v ní kromě seznámení s procesy a mnoha dalšími pomůckami do života i metodický manuál. Metodiku lze absolvovat i formou výukového terapeutického modulu čítajícího 4-7 individuálních online sezení, ve kterých Vás naučím postupy metody aplikovat na Vaše aktuální životní situaci a postupně si osvojíte nástroje tak, že bude docházet k rapidnímu uvolňování a odblokování ve Všech oblastech Vašeho života. Pro více informací mě neváhejte kontaktovat na FB stránce zmíněné výše, nebo přímo na e-mail či na whatsapp.
Comments