VYČERPÁNÍ a syndrom vyhoření- K čemu je dobré?

Už odmalinka jsme slýchali, že: "Svět není pohádka. Nemůžeš si furt dělat co chceš! Jen počkej, až vyrosteš! To, co nás baví, nestačí. Musíš se snažit. Musíš makat. Nic není jen tak. Bez práce nejsou koláče. Věci nejsou tak jednoduché. Počkej, až budeš mít svoje děti. Se ti to vrátí." A mnoho dalších zaklínadel. Dospělí sraženi zkušenostmi na kolena zahořkli a ve snaze nás připravit na ten nemilosrdný svět nás na kolena srazili rovnou předem. Ač v dobré víře, co slýcháme dlouho a často, to se nám prostě zapíše jako nezvratná přesvědčení dřív, než si o světě uděláme obrázek sami. A teď chodíme na všelijaké uvolňující kurzy a semináře, abychom si do života zas trochu té lehkosti vrátili. Trochu paradox, že?


Za následek to mělo, že ač jsme si jako děti většinu času hráli a věděli jsme, co nás baví a co chceme, postupně to vše zastínily právě ty výše zmíněné věty a nám uvadala křídla, sny a energie a radost ze života. Už jsme se báli do čehokoliv pustit, protože komu by se chtělo do nějaké fušky? Přestalo se nám chtít tohle či támhleto, protože jak se zdá, všechno jde dělat líp a my vlastně nakonec děláme všechno špatně. Vzalo nám to šťávu. A od určitého momentu mnoho lidí už ani netuší, co jim vlastně dělá dobře, co je baví a co jim přirozeně jde. Mnohdy si můžeme matně pamatovat, co chceme, ale některá přesvědčení jsou zažraná tak do masa, že to v sobě hned zpochybníme a vzdáme a radši se podvolíme tomu, co je zvykem. Tomu, co je ve společnosti normální. Tomu, že je oukej, aby nás od 40 bolely kolena, a že je oukej mít reflux z práce, atd atd atd.


Když postupně začneme následovat vnější vlivy a ztratíme kontakt s naším vnitřním světem, ztratíme kontakt s tím, co nás nabíjí. Převzaté nároky starších generací se v nás zaryjí tak hluboko, že už pak ani nevíme, proč se za něčím honíme, a o to hůř se nám chápe, co v tom potřebujeme dělat jinak. Ztratíme se v tom, proč to vlastně děláme. A dřív nebo později ta prázdná motivace bere svou daň. A postupně vyhoříme a vyhasneme. A pak se divíme, proč se nám nedaří, když se přitom snažíme víc než ten druhý, a když něco děláme lépe než ten druhý. Kdy už to začne být znát? Ale ono furt nic, protože to nevychází z našeho upřímného vnitřního drajvu. Naše denní rutina je pak plná vyčerpání a máme pocit, že bychom nejradši vystřídali princeznu v té vysokánské věži a spali místo ní. Ať si klidně běhá za princem, my si místo ní odpočineme...


K čemu takový stav je dobrý?

Když jsme unavení a vyčerpaní, o to víc vnímáme, co všechno nás nebaví. Do čeho se nám nechce. Co je na houby. Zavání to leností, že? Kdybychom se tomu podvolili, tak za nás nikdo neudělá všechny ty potřebné věci pro přežití. Ale je to opravdu tak? Je opravdu vše to, co děláme, potřebné k tomu, abychom přežili? Je opravdu všechen ten balast kolem nutný k tomu, abychom v životě měli to, co potřebujeme? A v neposlední řadě to, co chceme? Upřímně si položte otázku a vypozorujte, co všechno děláte proto, že by se to mělo? A co všechno z těchto věcí upřímně vnímáte, že má smysl pro vás? Ne takový, že budete mít od toho už klid. Protože vážně - máte ho někdy vůbec? Končí to někdy? Zajímá mě, co z věcí děláte proto, že vnímáte ten vnitřní smysl. Kdy vás třeba nikdo jiný nechápe, ale vy prostě nějak víte, že to smysl má? Že je to pro vás správně? ....


Když jsme vyčerpaní, je to velmi dobrý ukazatel toho, co nám tu energii nedává. Dá se skvěle rozlišit to, co nám tu energii bere. A ráda bych tady vypíchla, že únava a zodpovědnost jsou dvě naprosto odlišný věci! Však přeci, kdybyste snad od základu povahy nebyli tak moc zodpovědní, nedostali byste se do všech těch úkolů, které "musíte" splnit, v prvé řadě. Kdybyste nebyli tak důslední a poctiví, nepouštěli byste se do všech těch povinností a zbytečností navíc s nadějí a představou, že je to potřeba udělat. A prostě byste to nedělali.


Domníváme se, že děti jsou nezodpovědné. A taky co by se starali, když dospělí vše zařídí za ně. Ale všimněte si, že když je nutíme do nějakých společenských zažitostí, jak se vzpouzí. Nemusí to být tím, že jsou líní nebo nezodpovědní. Možná je to tím, že ještě jsou v kontaktu s tím, co je nutné a co není. Možná to někdy i v nás začalo hrou a vytvořili jsme společnost, která je plná podmínek a pravidel. Protože bezpochyby to vymyslely skupiny lidí, které tohle nastavení prostě baví. Bezpochyby to bylo nápomocné, protože díky pravidlům je vše takové jistější a jasnější.


Ale problém nastává ve chvíli, kdy nějaká skupina, které tato pravidla vyhovují, vezme za své, že by tak mě fungovat celý svět, a ta pravidla zobecní úplně na každého. A historie je plná toho, kdy se pak kontrola vymkne z rukou zdravého úsudku a je vynucována na všech.

Neříkám, že fandím anarchii. Říkám jen to, že hranice má každý jinde a ta pravidla alespoň osobního rázu lze nastavit individuálně. A proto je dobré, když jsme vyčerpaní, všimnout si toho, kdy nám jede hlas té spořádané mamky o tom, že uklízet by se mělo hned po příchodu domů, a přitom vám se zrovna nechce. A je dobré si uvědomit rozdíl v tom, že ona má pravdu proto, že to tak funguje jí. Ale pokud vám to funguje lépe nárazově nebo ve vlnách, je to váš systém a doma si to zaveďte podle sebe. Nejste líní, jen máte jiný rytmus. Všechny tyhle oblasti je super prozkoumat a zjistit, co vyhovuje vám. Protože poctivost je ve vás všech. A něco vám nejde ne proto, že jste líní nebo špatní, ale proto, že to potřebujete jinak a jindy. Nebo to nepotřebujete vůbec.

Protože když jsme vyčerpaní, není vyhnutí tomu, abychom poznali, co nám v tu chvíli už fakt nedělá dobře! A do čeho se nutíme přes moc. Zkuste to následovat. Už není moc co ztratit. Když se uženete k smrti, k čemu to bylo....


Přeji hodně štěstí s hledáním vašeho rytmu. A pokud máte pocit, že jste už moc zanesení a nedaří se Vám rozeznat, co je ten Váš hlas, dejte mi vědět na whatsapp, na facebooku Dovolení s Karolinou, na emailu nebo tady v kontaktním formuláři na stránce a adresujte Karolinu a společně na to přijdeme. Karol