Psychosomatika, rodová zátěž a práce s geny

Alergie, exémy, sezónní rýma, migrény, záněty močových cest, vaginální mykózy, zvýšený tlak, rakovina, zranění na pravé/levé části těla, opakující se a chronické nemoci...Držíte se rad lékařů, horem spodem do sebe ládujete léky, ale nic moc nepomáhá? Doktoři nejsou schopní určit vaši diagnózu? V čem vězí problém?


Tento článek není psán tak, aby vás ponoukal vyhýbat se návštěvám lékařů a využívání přístupů moderní medicíny. Berte ho jako rozšíření informací o tom, jak nemoc vzniká a jak můžete zabránit tomu, aby se vám stejné nemoci opakovaně vracely. Můžete se zamyslet nad tím, proč jste si zlomili nohu, ale to neznamená, že nemáte jít k lékaři a řešit bolesti. Berte zdravotní potíže jako výzvu a vodítko k tomu, co můžete v životě změnit, dělat jinak nebo nedělat vůbec.


Záměrem článku také není ve vás vyvolat pocit viny, právě naopak. Když pochopíte, že to, co se vám děje na fyzickém těle, má příčinu ve vašem nitru, máte také moc to změnit. Můžete se vyléčit, i když lékaři tvrdí, že to nejde. Můžete mít děti, i když vám západní medicína dává mizivé šance. V pochopení se nachází hybná síla. Pocit viny a obviňování ostatních (projekce svých stínů na druhých anebo také princip zrcadlení) vedou jen do nikdy nekončícího kolečka, ze kterého není cesty ven.


Pokud ucítíte silné emoce nesouhlasu, doporučuju mrknout sem. Zajímá vás, jak funguje psychosomatika u dětí?


Co je psychosomatika


Mezi české kapacity, kteří psychosomatické praktiky ve své praxi aplikují patří MUDr. Radkin Honzák CSc., MUDr. Jan Vojáček, MUDr. Jan Hnízdil. K celosvětově známým psychosomatickým lékařům patří Ruediger Dahlke. Mezi mé oblíbené autory a vědce patří neurolog a biochemik Joe Dispenza a biolog a epigenetik Bruce Lipton. Další informace, zejména mapu psychosomatických pracovišť, najdete na webu Společnosti psychosomatické medicíny.


Psychosomatika je progresivní větev medicíny, která zkoumá, jak naše psychika ovlivňuje tělesné zdraví. Tvrdí a dokazuje, že vznik a průběh každé nemoci souvisí s naší psychikou. V tomto článku jsem vytáhla důležité informace z různých odborných zdrojů a vysvětlila, jak můžeme o naše fyzické zdraví pečovat skrze seberozvoj a práci s emocemi.


Je to takový přístup ke zdraví a nemoci, který uznává, že na vzniku a udržování každé nemoci se podílí jak biologické, tak psychologické a sociální faktory. U člověka je třeba počítat i s vrstvou spirituální. Mudr. Vladislav Chvála, Jak funguje psychosomatická medicína

Výzkumy v oblasti psycho-neuro-imunologie ukazují, že negativní myšlenky, přesvědčení, postoje a emoce oslabují nervový a imunitní systém a způsobují různá onemocnění.


Jak se spouští nemoc


Neurolog a biochemik Joe Dispenza v knize Zbavte se zvyku být sami sebou vysvětluje, jak to funguje: "Pokaždé, když máte nějakou myšlenku, dojde v mozku k biochemické reakci – vytváříte chemikálii. A mozek pak uvolní do těla specifické chemické signály, které se chovají jako poslíčci této myšlenky. Když tělo obdrží tyto chemické zprávy z mozku, okamžitě jim vyhoví tím, že spustí odpovídající množinu reakcí, které jsou v přímém souladu s tím, co si mozek myslí."


Mezi mozkem a tělem existuje určitý synchronismus. Mozek bez přestání monitoruje, jak se tělo cítí. Na základě chemické zpětné vazby, kterou dostává, bude generovat více myšlenek produkující chemikálie, které korespondují s pocity těla, takže nejprve začínáme cítit tak, jak myslíme a potom myslet tak, jak cítíme. Joe Dispenza

Současná neurověda ukazuje, že mozek je strukturován tak, aby uvažoval o všem, co známe v našem prostředí. Všechno, co jsme kdy zažili, viděli a naučili se je uskladněno v synaptických spojích mozku. A 95 procent toho se uložilo v našem podvědomí. Jen 5 procent mysli tvoří vědomá mysl. V podvědomí jsou uložené minulé reakce na různé situace. Proto je těžké reagovat jiným způsobem, než přes známé vzorce, jaké máme v sobě zažité. Ve chvíli, kdy dochází ke střetu mezi vědomou myslí a podvědomým přesvědčením, vyhrává naše podvědomí.


Např. Když je venku zima a my se dostatečně teple neoblečeme, onemocníme. Protože v našem podvědomí se aktivuje mnohokrát v dětství omílané "Obleč se, onemocníš!". Proto jsou věty, které slýcháme v raném dětství, tak mocné.


Během toho, kdy rutinně vcházíme do interakcí s nejrůznějšími podněty v našem světě, aktivuje naše vnější prostředí různé mozkové okruhy. V důsledku této téměř automatické reakce začínáme myslet a reagovat rovnocenně našemu prostředí. V podstatě automaticky myslíme známými způsoby odvozenými z minulých vzpomínek. Joe Dispenza

Po stopách našich nEMOCÍ


Procesy vedoucí ke vzniku psychosomatických obtíží jsou spletité. Na rozvoji psychosomatických onemocnění se podílejí genetické, biologické, sociální a psychické vlivy. Mudr. Vladislav Chvála, Jak funguje psychosomatická medicína

Známý německý lékař a psychoterapeut Ruediger Dahlke shrnuje výsledky posledních výzkumů. Jedná se o výčet věcí, které mají vliv na naše zdraví:

  1. strava a kvalita střevního mikrobiomu

  2. způsob života

  3. prostředí, ve kterém trávíme čas

  4. myšlenky, postoje, emoce a jednání

  5. vztahy, ve kterých žijeme

  6. geny a rodová zátěž

  7. prenatální období

  8. těhotenství, porod a kojení

  9. rané dětství (0 – 7 let)

Vše je vzájemně provázané. Jedno vychází z druhého, navzájem interagují a doplňují se a tvoří naše nitro. Níže se věnuji hlavně bodům č. 4. - 9.


Emoce, nemoci a výchova

Každý zážitek v nás nechává emoční otisk. A ten je o to intenzivnější v prenatálu a prvních letech našeho života. Americký psychoterapeut Arthur Janov ve své knize Prvotní otisky píše, že "novorozeně pravděpodobně cítí víc, než kdy později v životě bude cítit – má plně otevřené senzorické vnímání, což mu umožňuje reagovat možná nejcelistvěji za celý život. Dokud se neotupí a emočně neuzavře, naučí se nebýt tak citlivý, popřít samo sebe, své potřeby."


Emoční otisk předurčuje sklony k určitým neurologickým a fyziologickým reakcím a utváří nejen pozdější osobnost a fyziotyp, ale i druhy patologie, které se během života objeví, tzn. jestli budeme mít nutkání neustále cestovat či pracovat, jestli budeme těžcí kuřáci či alkoholici, jestli se budeme přejídat či trpět astmatem, jestli z nás vyroste ambiciózní a agresivní optimista nebo depresivní pesimista, jestli budeme mít sklony k rakovině, epilepsii, psychóze či dokonce k sebevraždě. Arthur Janov, Prvotní otisky

Na základě prožitých emocí, zkušeností a učením se od svých vzorů (rodiče, prarodiče a další autority) se formují naše názory, postoje, způsoby vnímání a jednání. Pokud jsme v dětství viděli, jak k sobě přistupují naši rodiče, jak si projevují lásku, nakolik jsou otevření kontaktnímu a respektujícímu přístupu k nám, pak tyto vzorce automaticky přejímáme a ukládáme do svého podvědomí. Ve chvíli, kdy si víc a víc racionálně uvědomujeme, co se nám osobně líbí anebo nelíbí a začínáme se vymezovat, že svůj život chceme žít jinak než oni, dochází ke konfliktu mezi vědomou a podvědomou myslí. Podle toho dochází pak i k výběru našeho partnera, o čemž hovořím v tomto článku:Jak naše podvědomí na základě výchovy a pozorování ovlivňuje výběr našeho partnera/ky? A my nakonec prožíváme podobné emoce, jako naši rodiče, dokud nezměníme svá podvědomá přesvědčení a nevytvoříme si nové návyky myšlení a chování.


Většina zdravotních potíží je reakcí na neprožitou emoci a nevyřešený vnitřní konflikt. Když si svých emocí nevšímáme, somatizují se formou tělesné nemoci. Nemoc je vlastně podvědomá reakce na to, co se v nás emočně děje. Resp. jak si určitou situaci, ve které se nacházíme, pro sebe interpretujeme.


Uvedu příklad: Pokud jsme se nenaučili, že je potřeba věnovat našim emocím pozornost, vypouštět je (ne na ostatní, ale v sobě) a uvolňovat, tak si s nimi nevíme v dospělosti rady. Je to jako bychom nevyhazovali přeplněné odpadkové koše a hromadily se nám v kuchyni a všude jinde po domácnosti. Naše nitro je plné takových košů s odpadky– emocemi. Když k nám přijde návštěva a omylem jeden z nich shodí (udělá nebo řekne něco, co nás emočně zasáhne), koš se rozsype a všechny ty hnijící a smrdící odpadky se válí okolo nás. A my místo toho, abychom věnovali pozornost tomu, co je a začali uklízet, tak se naštveme na návštěvu, pohádáme se, pošleme ji pryč. Pak sami od toho odejdeme, protože ani nevíme, jak ten nepořádek uklidit.


Takhle probíhá v podstatě každá interakce, která v nás vyvolá silné emoce a my jim nevěnujeme pozornost, přehlídneme to, jak se cítíme, a jen obviňujeme ostatní a veškerý hněv vysíláme směrem ven. Však kdo jiný za to může, že se ty odpadky vysypaly, smrdí tam a vy to musíte řešit? Jenže proč tam máte kupu odpadkových košů?? A na ty rozsypané a smradlavé odpadky – neřešené emoce – reaguje vaše tělo.


Stejně jako můžeme nyní obvinit mě z viktimizace a vyvolávání pocitu viny v ostatních, možná ani ne ve vás samotných. Když se zkusíte na to podívat z pohledu toho, že to myslím dobře a snažím se z jiného úhlu pohledu poukázat na to, proč jsme nemocní, věřím, že najdete cestu sami k sobě a ke své síle.


Naše myšlenky, postoje k prožívanému a konkrétní skutky rozhodují, který orgán nás na souhrn chyb ve stravování, výdeji energie i v našem konání upozorní. Zda onemocníme, jakou chorobou a nakolik vážně, to hlavně určí, jak se chováme, jak svět i lidi kolem sebe (laskavě nebo odmítavě) vnímáme. Miroslav Hrabica, Co nám tělo říká

Komplexně se emocím, jejich vlivu na naše zdraví a život jako takový věnuje online kurz Emoční inteligence. Jedna z lekcí je věnovaná psychosomatice a tomu, jak základní emoce jako strach, hněv a smutek ovlivňují naši imunitu. Kromě teorie se naučíte mnoho technik, jak se svými emocemi pracovat a jak taky lépe komunikovat.


Výchova hraje v našem životě, emočním prožívání a fyzickém i psychickém zdraví jednu z nejdůležitější rolí. Pokud hledáte cestu, jak přistupovat k výchově tak, abyste respektovali sami sebe, partnera/ku a děti, abyste přispěli ke správnému rozvoji vašich dětí anebo jste pedagogem/žkou a záleží vám na psychickém zdraví svých svěřenců, můžete načerpat inspiraci vonline kurzu o Vnímavém rodičovství.


Geny, rodová zátěž a transgenerační trauma


Stojí za každou nemocí a nehodou, která končí "záznamem" na našem těle, emoce? Ano. I to, že jsme si do života přitáhli zkušenost nehody, je výsledkem našeho podvědomí. Když jsme fyzicky unavení, ale neodpočineme si, protože naše podvědomé programy jedou a přesvědčení hlásá "odpočineš si až v hrobě", působíme jako magnet a přitahujeme si do života všechny události a zkušenosti na základě našeho nastavení. Abychom se zastavili.


Rakovina není zděděná nemoc, ale převzaté vzorce vnímání a chování. Nemožnost přirozeně otěhotnět odkazuje na to, co si neseme za přesvědčení z ženské rodové linie a jak samy sebe vnímáme jako ženu. V odborné psychologii a psychoterapii se to jmenuje transgenerační přenos traumatu.


Vliv jednání na vznik nemocí není u všech chorob stejný. Při objevení cyst a nádorků v oblasti pánve je podíl jednání na jejich vzniku velmi výrazný, naopak u zvracení může být pocit "nedokážu něco strávit" zastíněný požitím zkažené nebo zcela nevhodně "poskládané" stravy. Miroslav Hrabica

Pokud řešíte geneticky zděděnou nemoc, můžete to lépe pochopit v tomto článku. A protože věda ukazuje, že naše pokožka se obnovuje každý měsíc, buňky výstelky žaludku se mění každé tři dny, buňky v oku každých 48 hodin, jaterní buňky každých 6 týdnů a kostní buňky každé 3 měsíce, získáváme naději, že defacto neexistují nevyléčitelné nemoci (odvážné tvrzení, že?).


Před několika desetiletími, vědecká obec neformálně zmínila, že se mýlila, a oznámila, že hlavním kauzativním faktorem pro vznik nemoci je prostředí, protože aktivuje či deaktivuje určité geny. Dnes víme, že méně než 5 % dnešních nemocí je způsobeno poruchou jednoho genu, zatímco 95 % všech onemocnění souvisí s volbou životního stylu, chronickým stresem a toxickými faktory v prostředí. Joe Dispenza

A jak je to u dětí? Více jsem se o psychosomatice u dětí rozepsala v samostatném článku.


Těhotenství, porod a kojení


Velmi třaskavé téma, mnoho názorů a střetů. Berte to opět, prosím, jako možné rozšíření svých obzorů. Máte právo se mnou nesouhlasit. Pokud to ve vás vyvolá velmi silné negativní emoce, pokračujte sem. Podrobněji k tématu, jaké mechanismy ovlivňují těhotenství a porod můžete číst tady.


Potlačené, podvědomé a neřešené EMOCE v nás spouští NEMOCE. A vyvolávají v nás pocit BEZMOCI, kterou jsme zažívali v prenatálu a raném dětství.


A co jsme v prenatálu a raném dětství mohli prožívat? U mámy v bříšku cítíme vše. Její nervozitu, strachy, obavy, ale také klid, radost a štěstí. Jsme jedno tělo. A v tomhle módu pokračujeme až do cca 2 let, kdy se začínáme postupně osamostatňovat, uvědomovat si sami sebe a svou moc, což se jasně projevuje tzv. obdobím vzdoru.


Miminko a matka zůstávají nadále spojeni v emocionální sféře. Novorozenec, který vyšel z fyzického a duchovního lůna své matky, je dosud součástí emocionálního prostředí, do něhož je vnořen. Vše, co matka prožívá, co si pamatuje, co ji trápí, ale i vše, co odmítá, dítě prožívá jako něco, co se děje i jemu, protože v tomto smyslu jsou to dvě bytosti v jedné. Psychoterapeutka Laura Gutman, Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem

V období mocenských her se učíme pracovat se svou vlastní mocí a já vřele doporučuji všech rodičům zjistit, o co jde a jak toto se svými dětmi prožít. Protože to v dospělosti eliminuje jejich vlastní pocit bezmoci. BEZMOC je ta emoce, která v nás často spouští NEMOC.


Když se vrátíme zpátky k porodu a kojení – co když došlo k poporodní separaci? Když kojení nešlo? Znamená to, že je vaše dítě do konce života odkázáno na to, co se stalo a co už nedokážeme změnit? Ne.


Prvotní (porodní a poporodní) zážitky jsou nezapomenutelné. Porodní trauma je uložené hluboko v nevědomí, nemáme k němu jako ke vzpomínce přístup. Nemůžeme si představit a racionálně pochopit míru jak fyzické, tak emoční bolesti, kterou někteří novorozenci prožívají. Žádné dítě nedokáže integrovat traumatickou prvotní bolet a udržet ji ve vědomí. A to je důvod, proč celý porodní proces – od početí přes těhotenství a porod až k poporodní péči – může být základem pro vznik pozdějších fyzických i psychických potíží.” Arthur Janov

V konečném výsledku to není o tom, co se nám stalo. Ale jak jsme to prožívali a jak jsme si tyto události pro sebe přeložili. Minulost nezměníme, ale naše emoce se nachází v bezčasovém prostoru. Amygdala – část mozku, ve kterém se emoce uchovávají, není schopná vnímat, jestli se nám situace děje teď a tady. Je to rezervoár pocitů, které jsme zažili a skrze které reagujeme na to, co se nám v životě děje. Proto si jakékoliv emoce uložené v našem limbickém systému můžeme odprožít, integrovat a uvolnit vnitřní napětí.


Těch metod, které nám umožňují vyhodit pytle emočních odpadků z našeho nitra, je mnoho. Osobně mám oblíbené tyto: kineziologii, konstelace, kraniosakrální terapii (zejména pro miminka po náročném porodu) nebo emoční kód, který se dělá online.


Jak se dá pomocí konstelací řešit vše, co se týká těhotenství, porodu a kojení ať už našich dětí nebo nás samotných? Najdete v článku. K psychosomatice potratů a prenatálních a perinatálních nemocí se také dostaneme v dalším článku.



Doporučení literatury


Zajímají vás psychosomatické významy konkrétních nemocí? Doporučuji tyto knihy:

  • MUDr. Ruediger Dahlke: Nemoc jako řeč duše

  • Inna Segal: Čo vám hovorí vaše tělo

  • Miroslav Hrabal: Co nám tělo říká anebo po stopách nemocí

  • MUDr. Jan Hnízdil: Mým marodům

  • MUDr. Jan Vojáček: Umění být zdráv

  • MUDr. Radkin Honzák: Psychosomatická prvouka

  • Joe Dispenza: Zbavte se zvyku být sami sebou


Za pozornost stojí i tyto knihy:

  • Brett a Jessica Finlay: Mikrobiom lidského těla

  • Naomi Aldort: Vychováváme děti a rosteme s nimi

  • Arthur Janov: Prvotní otisky, Prvotní výkřik, Primární terapie

  • Laura Gutman: Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem

  • Karla McLaren: Řeč emocí

  • Bert Hellinger: Uzdravení

  • David R. Hawkins: Vzestup po úrovních vědomí