Proč pořád stojím na místě?

Často se setkávám s tím, ze přestože člověk na sobě kontinuálně pracuje, rozvíjí se a vědomě pracuje se svými podvědomými programy a přesvědčeními, stejná má pocit, ze se nic nemění a vše je při starém. Běžná je věta: “Ale já jsem toto téma řešil/a už tolikrát, už mě to nebaví, nemůžu a nechci. Nic se nezměnilo!”. V tomhle příspěvku se zamyslím nad možnými důvody toho, proč můžete mít pocit, že se nic nemění.


Potřeba se opičit


Jedna z věcí může být v tom, že sice jste to stejné téma řešili několikrát a že znáte všechny ty krásné poučky, přečetli jste mnoho knih, ale pořád to není na té emoční úrovni procítěné, zůstává to v racionální části mozku (limbický systém vs. neokortex). Že jste ty emoce ze sebe nevypustili.


Dám příklad: Vztah mezi otcem a dcerou, který ji ovlivnil natolik, ze má problém si najít partnera, se kterým by si rozuměli a byla s nim šťastná. Ať už to byl traumatizující vztah, kdy otec tady pro dceru nebyl, nedával ji dostatečně najevo svou lásku anebo ji nastavil tak vysokou laťku, že žádný z mužů není tak dost dobrý, jako její otec.


Když nám rodově předávané vzorce přesvědčení nesvědčí


Je důležité si uvědomit, ze podvědomá přesvědčení o mužích (i o ženách a mnoho dalších věcech jako např. peníze, práce atd.) se předávají jednak generačně (skrze DNA a výchovu), druhak tím, v čem jsme vyrostli a co jsme měli dennodenně možnost reálně sledovat doma. Podrobněji jsem se rozepsala na téma rodové zátěže . Vztah otce s matkou, jak se k sobě chovají, co mezi nimi probíhá. A v konečném důsledku je ženin problém často ve vztahu k matce, protože od ní odkoukala, jak se sebou sama zachází a co vše dovoluje svému muži, potažmo svému okolí (téma hranic). To, co jsme zažili, je pro nás jediný vzor, který máme v sobě zakódovaný. A přestože si vědomě přejeme něco jiného, neumíte to jiné žít. Nevíme, jak na to. Všichni z nás, a to nejvíce v dětství, se učí nápodobou. Jenže dětstvím ta nápodoba nekončí, učíme se celý život, jen už to není tak intenzivní a všímáme si čím dál víc detailů. Proto je dobré hledat si nové/jiné vzory, které nás můžou inspirovat a od kterých odkoukáme, jak se to dá dělat jinak než v původní rodině. Jenže kde brát v dnešní době nové, funkční a "opravdové" vzory? Lidi, kteří znají sami sebe, jsou autentičtí a jsou ochotní s námi sdílet své zkušenosti?


O tom, jak si podvědomě hledáme své drahé polovičky si můžete přečíst v článku.


Naučení se novým návykům


Druhou rovinou je, že limitující přesvědčení a emoční nastavení (včetně traumat) můžeme uvolnit pomocí různých technik (mé oblíbené jsou kineziologie one brain a systemické konstelace). Přirovnala bych to k programování excelové tabulky. Když máme v základním nastavení, že sloupec A + B = sudé číslo, tak se buňka zbarví oranžově a když výsledek bude lichý, buňka se zazelená. A toto nastavení funguje pořád, byť vůbec nepotřebujeme rozeznávat sudé a liché výsledky. Jenže dokud toto nastavení nesmažeme a nenastavíme jiné, tabulka se bude chovat pořád stejně. To samé platí o našem mozku. Funguje pořád pomocí stejných vzorců, dokud je nezrušíme a vědomě nenahradíme. Což vyžaduje aktivně měnit své návyky. Proto někdy uvedené techniky nefungují, protože nedojde k náhradě vzorců, ale člověk pořád jede v původním nastavení, aniž by si uvědomil, že už se může cítit a chovat jinak.


S tímto záměrem jsme vytvořili online kurzy Mindful, ve kterých lektoři s mnohaletou praxí ukazují, jak můžeme věci dělat jinak. Jak naučit náš mozek novým návykům a věnovat svou pozornost vědomě tím směrem, kterým chceme a nekrmit to, co nechceme žít. Abychom se totiž změnili, musíme změnit i své návyky. Např. abychom měli jiný vztah, než měli naši rodiče, musíme se naučit k sobě chovat jiným způsobem, než co jsme se od nich naučili. Není to nic těžkého, jen to chce jít krok po kroku, být trpělivý (to, co žijeme 20 a více let se ze dne na den těžko hned změní) a vytrvalý. Nečekat zázraky na počkání, ale umět se podívat zpátky na sebe a uvidět své pokroky. Mnoho z nás se neumí chválit, nevidí ani větší a už vůbec ne malé pokroky. Přitom vidět výsledky je důležité proto, abychom neztratili chuť na cestě pokračovat. Vždy je nejjednodušší vrátit se do starých, známých kolejí. Dělat věci jinak vyžaduje vnitřní sílu a odhodlání.


Stále oběť


To, co jsme zažili v dětství, zanechá na každém z nás jiné stopy. Podle toho, jak jsme každý jinak citlivý, co vše a jak si bereme k srdci. Dokud nepracujeme kontinuálně se svými emocemi, a léčení vnitřního dítěte někdy potřebuje hodně pozornosti, můžeme mít pocit, že 2-3 sezení u psychoterapeuta, kineziologa nebo postavené konstelace jsou neúčinné. Ano, to, jaké emoce v sobě desítky let neseme, nezmizí mávnutím kouzelného proutku. Nejvíc je to cítit ve chvílích, kdy jsme v vyčerpaní (nevyspání, nemoc, těžké životní situace). V těchto chvílích vykouknou naše nejvíc schované stíny, objeví se sedmihlavá saň nebo bojovník, který by svým hněvem sekal všem okolo hlavy. Malé vztekající se dítě, když není po jeho a neumí ještě ovládat své emoce. Dítě, které se bojí a jedinou obranou je mu útok. Pod hněvem a agresí se totiž schovává strach. Malé dítě, které touží po bezpodmínečné lásce a přijetí.


Někdy můžeme mít pocit, že když realita není taková, jakou si ji přejeme a potřebujeme, že nás ten druhy nemá rad...a v tu chvíli se spouští tolik strachu a emocí. V těchto chvílích se ozve naše vnitřní oběť s větami jako: proč je ten život tak těžký a nespravedlivý, proč se to děje zrovna mě – já si to přece nezasloužím až po já se vlastně nechtěl/a narodit. V tu chvíli se i nejvíc vytížení lidé dostávají aspoň na chvilku do styku s prvotní podstatou toho, proč jsme tady na zemi a jaký smysl má nás život a proč tohle máme “sakra” prožívat.

Hledání smyslu života


Mnoho odvážlivců se vydá na cestu hledání smyslu života. Existuje vůbec nějaký? Jak to zjistit, když nemáme mnoho informací a důkazu? Jak je to vlastně s tou duší, posmrtným životem, reinkarnací? A co jiné planety, paralelní reality, mimozemšťani a další otázky, na které nemáme odpověď. Jeden by se v tom hledání ztratil. Osobní zkušenost mě přivedla k tomu prostě přijmout, ze žiju a ze obecný smysl života nejspíš nenajdu takovým způsobem, který by moje racio mohlo bez pochybnosti přijmout a prohlásit za jedinou možnou pravdu.


Co mi pomohlo


Co pomohlo mně, když jsem si tyto otázky pokládala a cítila se ztracená? Přijmout, že tady jsem. A když už tu jsem, tak jak bych si to taky chtěla užít, ve zmatku a smutku nebo radosti a štěstí? Trpět a topit se, to se mi nechce. Proč? Sebepoškozovací program naštěstí nebyl a není mou součástí. Jednu dobu jsem zažívala pocit, že nemám důvod ráno vstát, udělat si snídani a běžným způsobem fungovat. I přesto, ze jsem měla malé dítě, nedokázala jsem v sobě najít ten smysl a motivaci. Prožívala jsem stavy deprese a nechuti cokoliv dělat a nedařil se mi najít důvod, proč aktivně žít. Bylo to v době, kdy jsem se mohla zastavit a dopadla na mě tíha života a jeho smyslu. Odpovědi jsem hledala v moudrých východních i západních knihách. Ale nějak se mi nedařilo dostat do emoční roviny to, co racionální mozek přinesl za informace. Ano, vše dávalo jakýž takýž smysl, ale jak s tím naložit ve svém životě? Pomohla mi kineziologie. Přijetí toho, že se moje duše vědomě a sama se za sebe rozhodla narodit. Odsud pramení role oběti. Že máme pocit, že jsme se museli narodit, a ne, že to byla naše volba. Také jsem se uvolnila do důvěry v život a líp se propojila se ženskou, plynoucí, uvolněnou, plodící, rodící a pečující energií. Hodně mi taky pomohla kniha Genové klíče, díky které jsem pochopila své životní poslání, vyšší smysl a životní záměr. A začala jsem si dávat dohromady obrázek toho, čím a jak můžu být užitečná. Bylo pro mě důležité, abych se zase cítila, že někam patřím a jsem pro někoho důležitá a přínosná. Obrázek jen naší rodiny mi nestačil, potřebovala jsem mít větší vizi. Hodně mi pomohlo rozebrat se v sobě, objevit svůj potenciál. Najít své dary, rozpomenout se na to, co jsem jako dítě ráda dělala a co mě bavilo. Našla jsem své poslání tedy to, jak můžu svými talenty a dary pomoct ostatním. Co můžu předat dal, co je za mě hodnotné a za čím si stojím.

Se svým hledáním jsem přijala následující skutečnosti:

  • Každá duše si sama volí, jestli se chce narodit (inkarnovat). Takže jsem přijala zodpovědnost sama za sebe, své rozhodnutí. Přestala jsem být obětí a stoupla si do své síly.

  • Duše si volí, co chce zažívat. Můžeme to nazvat osudem. Ten chápu tak, ze máme několik styčných bodů, stanovišť, kam se máme po ceste životem dostat, ale to, po jaké cestě půjdeme, si volíme sami. Navíc osud muže být dost dobře čitelný a odhadnutelný na základě našich aktuálních nastavení a životních situací. Např. když žijete s alkoholikem nebo násilníkem, jsou velmi pravděpodobné dvě až čtyři varianty toho, jak se ten vztah může vyvíjet a dopadnout a jak se v tom cítíte a budete cítit.

  • Je tedy opět jen na mně, jak si volím, že se v životě chci cítit a jaký styl života chci žít. Vnímám jako velmi důležité udělat si obrázek toho, co od života chci, sepsat si své priority, hodnoty a představy a jednotlivé kroky k tomu, jak toho dosáhnout. Opět se z role oběti dostáváme do aktivního tvůrce toho, co prožíváme.

  • Není až tak důležité, co se nám v životě děje, ale to, jak na to nahlížíme a jak se cítíme. Protože gró života jsou naše emoce! Hodně mi pomohlo hledat jiné úhly pohledu na realitu a konkrétní situace a naučit se pracovat s vlastními emocemi.

  • Přijímat to, co se mi (TEĎ) děje i s tím, jak se v tom cítím. Jsem v pořádku takový/á jaký/á jsem, co a jak prožívám.

  • Nedívat se pořád do daleké budoucnosti, ale žít v přítomnosti. Mít svou vizi, ale nežít v tom, jaké to bude, až to bude. To zbytečně vyvolává úzkost a strach z toho, že to ještě není, nemám a kdo ví, jestli to tak někdy bude. Když žijeme tady a teď, můžeme dělat takové kroky, které ovlivní naše zítřky.

  • Můžu si vždy vybrat, jak se chci cítit! Naučit se, jak pracovat se svými emocemi, je za mě základ spokojeného, vyrovnaného a šťastného života.