Odmítnutí je jeden ze základních programů, ve kterém většina z nás žije. Jeho opakem je přijetí. Byť se o bezpodmínečném přijetí v dnešní době hodně diskutuje a snažíme se o něj, není to 100% možné. Protože z valné většiny z nás vyvěrá odmítnutí, samozřejmě z jiné hloubky a v jiné intenzitě. Na druhou stranu bez prožitku odmítnutí nepřijde vědomá snaha o přijetí.
Nasdílím pár zkušeností, ať už z mého života a konstelační praxe. Odmítnutí je velmi těžký a celým energeticko-mentálně-emočně-fyzickým systémem prolínající se program , se kterým doporučuju kontinuálně pracovat ať už pomocí konstelací, kineziologie, SRT a taky kraniosakrální terapií. V Genových klíčích se jedná o GK 25 Stažení a GK 47 Potlačení.
Moje zkušenost
Začalo to neschválením mé matky jako vhodné partnerky a ženy k mému otci. Ale původ byl ještě jinde...v naší ženské rodové linii, ve které byl narušen po několik generací archetyp ženy–matky. To je nejvíc vidět u naší dcery, která nebyla schopná vydržet ani chvíli bez nás, byť se narodila doma a k separaci nedošlo. Nesnášela kočárek i autosedačku, na dece v podstatě vůbec ležet nechtěla, byla v podstatě neodložitelná a nehlídatelná. Nejlíp ji bylo u nás v šátku nebo nosítku. Jinak byl řev a řev. Jednu dobu jsem nebyla schopná se ani otočit na druhý bok při spaní, protože to otočení brala jako odmítnutí a nelásku. Naštěstí se to časem zlepšuje a už zvládla být beze mě celý víkend! Sice až po 3 letech, ale lepší než drátem do oka, že?
Jsem v pořádku taková, jaká jsem
Zpět ke mně. Okolnostmi i rodovým nastavením se ve mně zakotvily už v prenatálu pocity jako nemilovatelná, nemilovaná a nechtěná. Nepřijímaná taková, jaká jsem vlastní rodinou (zejména matkou) i okolím. Nj, jsem přeci jenom výrazná Arménka, která nedrží hubu a krok. Pro mnohé jsem moc (cokoliv). Nicméně protože sama s přijetím intenzivně pracuju, už se mě reakce okolí moc nedotýkají. Čím víc si dovolím být sama sebou, autentická, tím víc si nevšímám reakcí okolí, a když, tak je mi to jedno.
Odmítáme principiálně vše včetně života
V samém jádru odmítáme život. Takový, jaký je, jaký jsme si ho vytvořili. Když přijmeme život, ukáže se nám ve své křehkosti a ohraničení ve formě smrti. Strach ze smrti, z toho, co bude potom a co bude s naší rodinou...Po potratu, o kterém jsem se rozepsala tady, kdy jsem si na vlastní kůži zažila smrt a to, jak mocné umí být mé tělo, jsem byla na kraniosakrální masáží a uvolňovala podbřišek. Vyvalily se na mě všechny hluboce ukryté strachy, se kterými jsem dosud nepracovala. Začaly mi panické ataky, které jsem běžnými postupy nedokázala zpracovat a uvolnit. Měla jsem pomalu strach vyjít z domu, aby se mi něco nestalo. Aby moje malá dcera nezůstala sama. Největší paniku jsem měla v autě. Neustále mi chodily myšlenky a představy, co by bylo s dcerkou, kdybych umřela během autonehody. Děkuji Terezce, že mi pomohla tyto emoce uvolnit. Zase je mi dobře, ataky zmizely a spolu s nimi i strach ze smrti. Zato cítím větší důvěru a bezpečí. Můžu se víc otevřít a projevit. Lépe se mi dýchá a mám o to volnější podbřišek (díky, Pavlo a kraniosakrálko).
Pokud si smrt a strach z ní nezvědomíme, bude na nás útočit podvědomě. Strach a děs, panika, deprese. Skrze podobné psychické stavy nás může paralyzovat. Nuda, šeď, rutina jsou zabijáky vztahů a i tímto způsobem se někdo bude snažit utéct od pohlédnutí na smrt. Ale bez smrti není život a pokud odmítáme život, necítíme ho intenzivně, není vzrušující, chybí nám v životě i ve vztazích vášeň.
Přijímám sama sebe ve všech aspektech
Program odmítnutí zahrnuje vše. Třeba přijetí svého pohlaví. Aby se nám lépe dařilo ve vztazích ať už milostných, rodinných, pracovních. Abychom si více rozuměly se ženami nebo muži. Znáte to taky, že si rozumíte víc s jedním nebo druhým pohlavím? Protože jím opovrhujete a nepřijímáte jej sami v sobě (o archetypu vnitřní ženy a muže jsem psala tady).
Přijetí svých rodičů. Když je odmítáme, můžeme mít problémy s penězi – dluhy, nefungující podnikání, špatně placené zaměstnání. Průběh konstelace zaměřené na řešení peněz zde.
Někomu může program odmítnutí bránit v otěhotnění. Takže pokud dlouhodobě řešíte nemožnost otěhotnět nebo donosit a porodit zdravé dítě, zkuste zaměřit svou pozornost tímto směrem. V těhotenství se tento program ukazuje v nevolnostech. I když jste si dítě přáli a těšíte se na něho, můžete odmítat kus sebe sama, nějakou svou vlastnost nebo vzhled. Dobrým vodítkem je pohled na váš vztah k rodičům a prarodičům. Co k nim cítíte? Co se vám na jejich chování nelíbí?
Přijetí a postavení se do proudu mužské/ženské energie. "Každý člověk v sobě nese celou evoluční paměť lidstva," (Richard Rudd, Genové klíče). A tak si každý z nás může sáhnout do bolesti, které prožívaly předchozí generace ve formě nedostatku jídla, tepla, válek, znásilnění, holocaustu,...I to k nám patří a je naší součástí.
Já jsem žena a přijímám se jako žena se vším, co k ženskému údělu patří. Já jsem muž a přijímám se jako muž se vším, co k mužskému údělu patří.
Přijetí své síly, darů, poslání. Krok po kroku zpátky k sobě. Stoupnutí si do hojnosti, který život nabízí.
Čím víc budete pracovat na uvolnění programu odmítnutí, tím svobodněji se budete cítit.
Když naši rodiče odmítají nás, odmítáme i my je
Na každou akci je reakce opačného směru. Pokud zažíváme odmítání ze strany rodičů, i my je odmítáme. Měníme zaběhlé způsoby jejich výchovy, chceme jiný život, děláme (snad) vše opačně než oni. Podle míry naší frustrace a naštvání. Jenže platí poučka, že odmítáním se:
Stáváme v některých věcech stejní jako naši rodiče. Např. podvědomě používáme podobné výchovné věty a přístupy
Stavíme si do cesty překážky (např. odmítáme dědictví) a dostáváme se mimo energii a sílu rodu. Mimo proud, ze kterého můžeme čerpat a tvořit svůj život. Jak se to projevuje na finanční hojnosti si můžete přečíst tady.
Často se odmítnutí, které v sobě máme zakódované, stává součástí našeho života zážitky a výchovou. Nálepkování, hodnocení, klasický výchovný přístup předchozích generací bez špetky zamyšlení nad tím, jaká slova z nás vylézají a jakým jdeme příkladem svým dětem. Jakoukoliv větu si přiřadíte ke slovům hodná holka/hodný kluk tohle a tamto nedělají...Proč máme být hodní? Abychom byli milovaní? A taky přijímaní, protože kdo dřív nebyl "hodný", byl z komunity vyloučen, což pro člověka "tlupového" znamenalo smrt. Tedy největší následek odmítnutí.
Jak odmítnutí funguje u toho, odkud přišlo? Úplně stejně. Kdo nám dává pocítit, že nejsem v pořádku takoví, jací jsme, nepřijímá sám sebe. A to odmítnutí se k němu/ní vrací jako bumerang. Takže to nejmenší a zároveň nejtěžší, co můžeme udělat, je přijmout ho/ji takové, jací jsou bez ohledu, co si o nich myslíme my. Protože co dáváme, se nám vrací. Když chceme přijetí, začněme ho sami dávat. Nehodnotit, nesoudit a neodsuzovat. Jen naslouchat a soucítit, byť nesouhlasíme, ale neberme ostatním jejich životní zkušenosti, názory a pohledy na svět.