Jak vykřesat ze sebenenávisti svůj potenciál

Tento článek navazuje na předchozí dva díly: 1. část Seznámení se sebenenávistí,

2. část Jak vede výchova k pocitu viny a sebenenávisti a je posledním dílkem do podrobné a do hloubky vstupující trilogie, která vám umožní pochopit sebe, ostatní a najít cestu ven z bludného kruhu.


Jakmile křičíme dost, bujíme takovým množstvím energie, které dokáže pohnout samotným vesmírem. Taková hranice může být naším vysvobozením a tento nával energie lze využít ve svůj prospěch. Ale než se naučíme, jak s tou energií konstruktivně zacházet, je to chvíle, kdy se vyeskalovaná energie vyřádí zase na nás, protože jsme ji otočili znovu proti sobě. A tam přijde na řadu sebepoškození. Potřebujeme si ulevit a pokud nevíme, jak jinak, nutkavá potřeba něco udělat se projeví sebepoškozením. Přináší to jakýsi pokroucený pocit úlevy v bolesti. Protože tu bolest už známe. Tam jsme si paradoxně jistější, protože nám to dává smysl. Dává nám to alespoň trošku pocit bezpečí. Obvykle se trestáme stejnou bolestí, ve které jsme vyrůstali. Ač je to destruktivní, je to vlastně stav, který nám evokuje něco známého a v tom je jistá útěcha.

Mezi formy sebepoškozování patří i závislosti všeho druhu - alkoholismus, gambling (patologické hráčství, hazard), závislost na sexu, nakupování, workoholismus, nikotin, jiné drogy, kofein a další. Závislost je vlastně na čemkoliv, co nám slouží jako únik od emocí a stavů, se kterými si nevíme rady.


Anebo to můžeme zkusit jinak. Jakmile totiž dojde k onomu výbuchu nahromaděné energie, jedná se o naše podvědomí, které už neudrželo náš blud a veškerá potlačená živoucí bytostná energie v nás chce ven a my jí můžeme nasměrovat novým směrem. K tomu je zapotřebí si připustit a přiznat, kvůli čemu ta naše sopka bouchla.

  • Co jsme už nemohli vydržet a překousnout?

  • Co nám nedávalo smysl?

  • Co nás dusilo, mordovalo, omezovalo, ponižovalo, brzdilo od plného potenciálu, který by nám přinášel opravdovou radost?

  • Stačí jen si v sobě zmapovat, k čemu se ten výbuch váže a co je přecijen v našich silách momentálně změnit.


Nemusíte měnit celý svůj život. Takový skok je velmi děsivý a mnohdy by nám naopak uškodil tím, jaký šok by pro nás představoval. Není třeba se do ničeho nutit. Vše má svůj čas. Stačí malinké krůčky, na které se cítíme být připravení a odvážíme se k nim.


Využijeme introspekci jako moment, kdy se můžeme z viny oprostit. Stačí si například dovolit a přiznat věci, za které se stydíte. Postupně, jednotlivě. Jen se tak pozorujte a nacházejte svou osobní pravdu. A jakmile zjistíte, že se za něco cítíte špatně, nahlédněte proč a jen si dovolte připustit, že to je to, jak se cítíte. Nemusíte s tím nic dělat, něco měnit “viditelně”. Stačí změny znatelné pro vás.


Postupně ale můžete začít cítit uvolnění. Mnoho energie se vám navrací už jen tím, že ji nevynaložíte na udržování bludu – té pomyslné osobní klece plné omezení, nadávek, ponížení, studu a dalšího. Na to vynaložíme totiž nejvíce sil, je to boj. Krutá bitva sám proti sobě, kterou nelze vyhrát. A tento boj můžeme opustit.



Svět je jako zrcadlo

Časem můžete nacházet podobné vzorce v ostatních a uvidíte, že to, v čem byste je dříve odsoudili nebo hanili, začnete vnímat se soucitem. Je to podobné jako s rodičem, proti kterému celý život bojujete do té doby, než naleznete cestu k přijetí a odpuštění sám/sama sobě a pak při dalším střetu s rodičem v jeho jednání nacházíte sami sebe, svou bolest a své strasti. A pokud jste dokázali mít soucit sami se sebou a nechcete už na sebe být zlí, nemůžete tak činit ani proti svému rodiči a už mu nechcete nadále vyčítat, protože teď už ho chápete.


A jakmile takový soucit vůči někomu vysíláte, i jemu se díky vám ulevuje, protože to ve svém jádru cítí každý – jestli je hodnocen, souzen, přijímán a nepřijímán. Dáte mu třeba i poprvé takové přijetí ochutnat. A to může i jemu vnést myšlenku, že vlastně může i on přijímat sebe, protože už poznal a prožil, jaké to je. A takhle ten řetězec návazností pokračuje. V takovém bodě zlomu a pochopení svého zrcadla jde o chvíli, kdy přestaneme vnímat ostatní jako naše protivníky, tím pádem nebudeme hned útočit a nebo se bránit. Ale zkusíme změnit svůj úhel pohledu, pochopíme ostatní i se všemi jejich zraněními, o kterých nemáme ani tušení, a nebo právěže máme. Jen jsme je nepřiznali sobě, natož pak ostatním. Přestaneme je obviňovat, ať už máme jakoukoliv společnou historii. Je to velký a odvážný krok, který může bolet, ale nakonec přinese úlevu pro všechny zúčastněné. Pochopení přináší soucit.


Rozdíl mezi soucitem a lítostí


Lítost není to samé co soucit. Může to působit jako hra se slovíčky, ale skýtá obrovskou odlišnost.


Lítost se schovává za noblesu porozumění a vlastně to tak je, ale jen jednostranně. Někomu tím nadržujete, ale dalšího odsuzujete. Hrajeme si na jakéhosi soudce. Jenomže každý z nás se někdy pro někoho stane viníkem a pro sebe pak obětí. Lítost a vina jsou dvě strany téže mince. Pokud někoho viníme a druhého litujeme, vychází to z vlastní pozice křivdy a zranění, jako bychom někoho vinili za to, co se stalo/děje nám. A ve chvíli, kdy viníme někoho jiného, ve stejnou chvíli litujeme sebe za to, co se nám stalo/děje a nepřipadá nám to fér.

S vinou sobě vlastní je to stejné. Pokud sami sebe za něco viníme, ve stejnou chvíli pod téže slupkou sami sebe litujeme za to, co se nám stalo/děje a co nás mohlo vézt k tomu, za co se viníme. Záleží jen na nás, jestli si chceme uvědomit všechny tyhle polohy a připustit, že se odehrávají naráz, a nebo jestli tuto zodpovědnost nést nechceme a zůstaneme v jednom bodě, ze kterého chceme vycházet a popírat tak zbytek.


Pokud si ve vlastní křivdě uvědomíme, že příčinou jakéhokoliv "špatného" jednání je zranění způsobené někým předchozím pak si můžeme začít všímat toho, že lítost nemá nic společného se soucitem ani empatií, natož srdcem. Právě naopak. Lítost je totiž postavená na myšlence, že někdo je oběť a je mu učiněna přítěž.


Jenže ten předchozí byl taktéž zraněn a také jedná na základě své zkušenosti, a tak jde řetězec příčiny a následku až do časů nekonečna. A platí to i o nás. I my jsme součástí tohoto kruhu, dokud nevystoupíme. I my právem jednáme ukřivděně, dokud se rozhodneme jinak, a přestaneme sebe nebo jiné viktimizovat. Dokud hledáme, na koho ukázat prstem, pak do té doby jsme sami součástí takového systému viny a oběti, a tím pádem vinu vytváříme nebo přisuzujeme, a tím pádem někoho jiného nebo sebe odmítáme.


Oproti tomu soucit a empatie spočívá ve vnímání druhého takovým, jakým je. Jedná se o zření, o vnímání druhého bez soudu, a tudíž ho nestavíme do žádné pozice/role (takže z toho nevyplývají další nároky). Jedná se o bezprostřední procítění a přijímání druhé osoby, i sebe. Vychází totiž ze srdce, protože v srdci jsme propojení se všemi a ze srdce vnímáme i srdce toho druhého. Nehodnotí, nesoudí, neříká, že někdo je správný nebo špatný, protože každý jedná naprosto právem na základě jeho vlastních životních zkušeností. Každá zkušenost jeho života ho dovedla k dalšímu momentu jeho života.

Jasně pak vidíme, co každý potřebuje - pozornost a lásku. Hezké, ale abstraktní, že? Slýcháme a vídáme to všude, ale jak se to dělá? Skladba slova sebe-ne-návist nám krásně napovídá, co si s tím počít.



Sebe-nenávist je vlastně kámoš


Když se někdo NE-NÁ-VIDÍ, tak vlastně NEmůže/NEdokáže/NEchce NA sebe VIDĚT. Veskrze se jedná o to, že se na sebe nedokáže ani podívat. Tak moc se odmítá, že už na sebe ani nepohlédne, a to je přitom to jediné a hlavní, co potřebuje. (To je ta pozornost, láska, pochopení, porozumění a vnímání se.) Kdyby se na sebe totiž podíval a neodvracel od sebe zrak, musel by se při pohledu na sebe hned zamilovat, protože jsme všichni dokonalí a úžasní. Jenže on kdysi zaslechl a uvěřil, že něco na něm je špatně a od této své součásti zrak odvrátí. A takhle to udělá postupně u dalších a větších celků sebe sama, až nakonec se nepřijímá do takové míry, že ztratí kontakt sám se sebou úplně. Svou lásku k sobě a přijetí nahradí samým odmítáním. Odmítáním (nepřijetím) tak silným, že se začne oddělovat sám od sebe, a to je ta největší bolest ze všech.

Proto jsou tyto procesy tak těžko zpozorovatelné zvenku. Jasným příkladem je tomuto fenoménu i rakovina, která člověka sžírá zevnitř. Mnoho lidí se sebenenávistnými sklony a tendencemi tak jedná právě uvnitř a navenek se stále snaží udržet tu zodpovědnou fasádu vyhovující všemu a všem.



Komu chceme vyhovět?


Sebenenávist má totiž hlavní výsadu – snahu vyhovět. Jenže nelze vyhovět všem na světě. Naše cesta by tímto nenabrala nikdy konce. Nikdy by nenabrala té úlevy, po které tak prahneme. Náš vnitřní hlas nahrazující pedanta chce dosáhnout jediné věci – aby nás měli všichni rádi. A doufáme, že tím, že budeme dělat všechno to, co po nás chtějí, co se “dělá a nedělá”, co a jak by se dělat mělo, lásky dosáhneme. Potlačujeme sebe a své potřeby do takové míry, že v nás roste buď zloba a dotčenost, že nejsme oceněni, nebo to přesáhne hranici paradoxu a nám dojde, že není v silách vůbec nikoho takovému absurdismu vyhovět.


Je jedno, co a jak děláme, nebo co si myslíme, protože u někoho (ba u většiny), jako by na tom nezáleželo a nikdo si toho znovu a stále dokola dostatečně nevšímá. Nikdo nás ani nadále nechválí, nikdo nepostřehl naše malá vítězství nebo vyhrané bitvy, kdy se nám podařilo udělat něco podle někoho "správně". Protože ze všeho se stane samozřejmost (v moderní době nazývané dospívání) a my musíme konat pořád víc a víc.


Dokud se dožadujeme lásky od ostatních, tak nám to nikdy nevyplní ty mezery v duši natolik, aby nám to stačilo. A tak se buď uženeme k smrti, a nebo si všimneme, že se tímto způsobem nedá nic vykompenzovat, žádná bolístka zalepit. Od té bolesti a osamění se nedá ulevit. Až dokud nám nezbyde nic než my sami.

A pak třeba i poprvé si sami sedneme.


Na čaji o páté sami se sebou


Sedneme si sami se sebou a tu lásku a pozornost dáme sami sobě a poprvé na sebe pohledíme. Je potřeba být trpěliví, ale pokud se budeme vnímat, dokážeme najít tu něhu a vřelost. Dokážeme se obejmout. A v tu chvíli, kdy poprvé vykročíme sami sobě vstříc, se začneme poznávat. Začneme si uvědomovat, kdo jsme, co máme rádi, co rádi nemáme a hlavně, co doopravdy potřebujeme. A to je cesta ke svobodě. Protože cokoliv nemáme sami v sobě a cokoliv my sami si nedokážeme dát, to nám nikdo nenahradí.


A tak není vyhnutí než pozornost dávat sám sobě. Je to zpočátku nezvyk a může to působit jako bolestivé a náročné, protože spolu s námi jsou v nás i ty nastřádané jizvy z našeho prožitého života v křivdě a odloučení. Ale pokud je to to jediné, co funguje a co je opravdové, jaká jiná volba vlastně nakonec zbývá než tato? Chceme být viděni a cítěni. To je celé.


Netvořte na sebe další nároky. V cestě sebelásky nejsou žádná správná nebo špatná rozhodnutí. Všechno je o vás a o vás jedině.

  • Co je vám příjemné?

  • Při jaké volbě cítíte úlevu?

  • Po jakém jídle je vám těžko a po jakém cítíte nárůst energie?

  • Co vám dělá radost natolik, že u toho dokonce zapomenete na čas i přemýšlet?

  • Jaké zvuky jsou vám příjemné?

  • Kdy jste se naposledy opravdu zhluboka nadechli? Nadechli se se vším, co vás teď obklopuje a co ve vás i kolem vás je?

  • Po jakém povrchu rádi chodíte bosí?

  • Jaká hudba vás roztančí?

  • Jaké volby byste dělali, kdybyste se nebáli?

Tam se orientujte. Tam je váš směr. Tam jste vy a tam je vaše blaho. Nakonec jste vy jediní, kdo žijete sami se sebou a cítíte, co se ve vás děje. A vy jediní jste prožili váš život, vy jediní nosíte souhrn vašich zranění najedou a vy jediní si je můžete do důsledku uznat.


A upřímně? To jediné uznání, které ve skutečnosti hledáte, je to vaše. (I od vašich rodičů ho chcete hlavně proto, abyste dovolili sami sobě si ho dát.)

Uznání a přijetí toho, co na sobě odmítáte celý život a přitom to k vám patří a vždy patřilo a odtrhnout se to nedá. A pokud si dovolíte hojit a přijímat se a otevřít se sami sobě, můžete začít nacházet další duše, které si mohly projít něčím podobným a vy zjistíte, že tady vlastně nejste sami.


Jste dokonalí i nyní se všemi těmi šrámy. Protože to jste teď vy! Vy jediní znáte celý svůj příběh a vy jediní ho můžete celý přijmout a vyzdvihnout. Vy jediní jste schopní váš životní úděl unést, jinak by se neděl VÁM. Váš život jste vy. Nic na sobě měnit nemusíte a vlastně ani nemůžete. Měnit můžete jen to, jak se nakonec vnímáte a jak k sobě přistupujete. Díky tomu se budete cítit jinak! A já vím, že jste úžasní a dokonalí.

Všímejte si. Vnímejte se. Je to krásné. Držím palce.

S láskou, Karolina Šimková