Jak vede výchova k pocitu viny a sebenenávisti

Tento článek navazuje na první část Seznámení se sebenenávistí.

Než se pustíme do hlubšího zkoumání výchovy a možnosti vývoje sebenenávisti u potomka, opět bych ráda upozornila, že obsah nemusí být vhodný pro osoby, které aktuálně bojují s pocity viny a vlastními výčitkami, a pro toho, u koho je téma až moc aktuálně živé. Článek nemusí zachycovat celou škálu zkušeností vašeho života či osob ve vašem okolí a nemusí pasovat výhradně na podhoubí vaší sebenenávisti.

Pokud nepotřebujete ošetřit svou citlivost a chcete rovnou skočit do tématu po hlavě, směle klikněte v seznamu níže na kapitolku "Výchovou vstříc sebedestrukci". Opět však připomínám, že i tento ošetřující úvod již určitým způsobem vypovídá o fungování výčitek a viny a taktéž Vám může s tímto vědomím přinést již informativní charakter. Kostra článku (klikneš na název kapitoly a jsi tam):

> Co si jako provinilý rodič připomínat (aneb kde leží má zodpovědnost?) > Výchovou vstříc sebedestrukci > Proč by si to dítě mělo proboha myslet, že za to může ono? > Rodiče a jejich otisk viny > Zahrajme si hru > Vina jakožto hrdý nositel křivdy (aneb co se za vinou ukrývá)

Následující text o vině a vlivu výchovy na rozvoj sebenenávisti je informativní a vychází z mého osobního pohledu na problematiku a získaná poznání. Naráží na souvislosti z určitého úhlu determinace (ovlivňování/příčinnosti) a jedná se spíše o příklady a ukázky ke kontemplaci (rozjímání). Buďte, prosím, pozorní k tomu, co ve vás článek vyvolává a hlídejte si svou osobní míru únosnosti. Záměrem článku není ve vás vytvořit pochybnost o vlastních výchovných metodách a přesvědčeních. Slouží k pochopení vlivů a k ukázání souvislostí, které mohly uniknout pozornosti. Pokud máte vy nebo někdo ve vašem okolí/rodině problémy se sebenenávistí/sebepoškozováním, je pravděpodobné, že se i Vy sami ve svém nitru potýkáte s podobnými stavy a pocity viny či výčitkami. Proto, prosím, buďte i k sobě ohleduplní a vnímejte, co je pro vás stravitelné a kam se v článku hlouběji dostat ne/chcete. Případně si čtení rozložte a zpracujte po částech.


Co si jako provinilý rodič připomínat (aneb kde leží má zodpovědnost?)

Sama jsem rodič a ač mohu na mnoho témat nahlížet s nadhledem, neznamená to, že všechny atributy dokážu vždy plnit dokonale, a že sama nezápolím s tím, co je pro mě a mé dítě nejlepší řešení. Být rodičem ale znamená také přijetí zodpovědnosti za své jednání, ale se zásadním rozdílem od živení viny v sobě a vyčítání si něčeho, co jsem udělal/a špatně nebo co jsem nedokázal/a! Zodpovědné je pak přijetí toho, že:

  • Ač mohu přecijen vědět, co je nej pro daný moment, třeba na to zrovna prostě jen nemám.

  • Pokud na nějaké řešení nemám v daný moment reálně sílu a kapacitu, pak to tak prostě je a to jsou mé momentální možnosti. Toto je má realita. A já od ní neodvracím zrak, ale nehodlám se za to linčovat!

  • Ničemu nepomůžu, když si za to budu nadávat a říkat si, že už to mělo být jinak, nebo že jsem dítě raději neměla nikdy splodit. Protože dítě nám ukazuje ty nejskrytější polohy našeho přístupu k sobě i okolí a pokud si to v takovou chvíli budeme dávat jako chybu, naučí se od nás, že je špatně něco nezvládat. Jenže ono je úplně normální něco nezvládat! Jak jinak bychom se mohli poučit a dělat to lépe? Jak jinak bychom zjistili, co funguje a co nefunguje?

Pokud si však připustíme svou realitu a své možnosti, pak se od nás naučí to, že je normální být prostě jen neomylný ryzý člověk, a naučí se právě to podstatné:

  • přijmout tu přítomnost,

  • přijmout své aktuální možnosti a dokázat s nimi naložit,

  • přijmout tu opravdovost (a nebalamutit se něčím, co tak není),

  • a přijmout fakt, že záleží na tom, co s nezdarem uděláme a jak se poučíme, a ne, že nepřijmeme to, s čím se zpětně už nic dělat nedá a zůstanete už zaseklí s neúspěchem, který si napíšete na čelo...

Neznamená to, že jsem/jste špatný rodič nebo že nedělám/te maximum (ačkoliv i takové vědomí v sobě musím pracně budovat a připomínat si ho, abych se ve vlastních výčitkách občas neutopila). Všichni se snažíme chovat lépe než naši rodiče, a platí to i o nich a o jejich rodičích, atd. Nikdo nečekal, že najednou přeskočíme po generace předáváme rodové zátěže a zčistajasna budeme dokonalí! Naše děti si nás vybraly a věděly dobře, kde se momentálně nacházíme, do jaké konstelace se narodí, co od nás přejmou a přišly si sem pro svou vlastní dávku dobrodružství i úskalí. Nemůžeme vyřešit vše za ně, ne hned. A ne vždy to oni tak i chtějí. Takže všeho s mírou a ohledem na sebe, mí drazí.


Výchovou vstříc sebedestrukci

V článku se vyjadřuji z pozice toho, jak to může vnímat dítě nebo člověk, kterého se určité jednání dotkne osobně, negativně. Proto zkuste modelovou ukázku na hřišti (v nadcházející části) vnímat jako popis již pokrouceného uchopení tím dotyčným, něčeho, co od vás mohlo vzejít v dobré víře a s dobrým úmyslem. Je totiž běžné, že pokud v nás vládne určité přesvědčení o sobě samém, pak cokoliv je nám řečeno už můžeme vnímat rovnou jako další utvrzení v tom mylném obrazu o sobě sama. A to se děje právě v případě osob se sebenenávistnými pocity. Takové nastavení se utváří hlavně proto, že dítě zůstane samo s pocitem, který nechápe. A jakmile ho nedokáže zpracovat a nikdo ho nenasměruje, ten pocit se v něm uhnízdí a dítě se smíří s tím, že je to něco neobvyklého, co se děje jen jemu, a je s ním tím pádem něco v nepořádku.


Dítě totiž ve svém okolí nevidí nikoho, kdo by se tím pocitem zabýval, takže mu přijde, že takový pocit nikdo další nemá. A to je divné. Z toho vyvodí, že ono je divné. A nenaučí se, jak s tím zacházet. Jen se bude vztekat pokaždé, když takový pocit ucítí, protože to znovu znamená, že je s ním něco špatně a ten vztek využije k tomu, aby si v tom pocitu zabránil (to může vézt ke kompenzacím závislostmi v pozdějším věku).

Neříkám, abyste se báli cokoliv svému dítěti říct a popřeli tak ze strachu sami sebe a vaši přirozenost a potřeby. Sebenenávist je velmi citlivé téma a s citlivostí souvisí v plném rozsahu, od začátku do konce. Tak se můžeme pokusit otevřít té možnosti a nezlobte se případně ani vy na sebe a jen spolu zkusme spolupracovat v mezích pochopení jak pro vás, tak i pro ty nejmenší. Jsme v tom všichni společně.

Sebe-nenávist je v podstatě absence sebe-lásky. Říkáte si, jak je možné se nemít rád? Přitom je to mnohem běžnější, než se zdá. Sebenenávist v sobě totiž buduje do určité míry každý a stačí k tomu málo – abychom se cítili nemilovaní nebo nemilovatelní. Stačí, abychom vyrůstali v rodině, kde se více poukazuje na chyby než úspěchy, nebo kde funguje přísný systém odměny a trestu odpojený od emočního bezpečí. Některé výtky nebo jen poukázání na možnost zlepšení totiž můžou cinknout na strunu již existující nejistoty, a to nás zasáhne tak hluboko, že nám bolest nebo otupělost nedovolí postřehnout pochvalu nebo vřelost, která by mohla ten šrám zahojit.

Pleteme si přísnost a ukázněnost s láskou a snahou dítě vychovat co nejsilnější, protože si neuvědomíme, že veškerá tato opatření vycházejí z dávno utvořeného názoru – že venku číhá zlo a je potřeba být připravený a chránit se či být schopný zaútočit dřív, než nás něco zraní.

Jenže si nevšimneme, že se to pak vymkne z ruky natolik, že jsme už jen v útoku, aniž by na nás nějaké nebezpečí zrovna číhalo. Jsme naučení, že nebezpečí může vyskočit kdekoliv, a tak se dostaneme do permanentní pohotovosti. A náš vnitřní svět se postupně změní v bojovou scénu. A to už je opak lásky, že ano?


Dítě chceme na tento nenávistný svět připravit a zároveň dostát nějaké vizi slušnosti a morálky. A tak místo pochopení a důvěry ve výsledku cepujeme dítě, aby bylo poslušné, dělalo vše správně, případně, aby se nepletlo pod nohy, nebo moc nehulákalo, když máme návštěvu (no co by si lidé pomysleli...) a myslíme si, že ho musíme naučit ohleduplnosti a tomu, jak to ve světě chodí. Jenže z takové přípravy naše děťátko nabývá dojmu, že dělá něco špatně. Protože kdyby nedělalo něco špatně, nebyli bychom naštvaní, smutní, zklamaní. Sebenenávist je pak pro nás forma trestu.



Proč by si to dítě mělo proboha myslet, že za to může ono?


Od narození je dítě středem pozornosti. Pak roste, najednou se kolem něj točí méně a méně a najednou se dostává do situací, ve kterých vnímá, že někoho zklamalo, ale netuší, jak se něco takového mohlo stát a už vůbec jak to zapříčinil. Doteď mu za vše tleskali, pamatujete? "Jůůů, šikovný chlapeček, vytlačil takový krásný bobeček." Apod... Ten dokonalý chlapeček najednou zjistí, že jediná cesta, jak teď udržet krok, je vyvarovat se chyb. Jenže dosud se s chybováním nesetkal, a tak to začne zkoumat. Začne zkoušet, co je chyba a co není. A jakmile se zaměří na chybování, netušíc se vrhne do pasti a jeho hlavním úkolem již není hra, lehkost a čisté bytí, ale disciplína dvěma směry:

  • aby se zachoval vždy správně (pokud se ztotožní s tím pozitivním atributem)

  • nebo se smíří s pozicí zloducha a zlobiváka (pokud se ztotožní s negativním atributem).

Ať tak či tak, má od té chvíle jediný úkol – být znovu dokonalý. Zbortí se mu dosavadní bezstarostný svět, kdy dokonalým byl už jen tím, že jednoduše byl. Celý jeho vnitřní systém se dostane do nekonečného kolotoče sebekritiky, sebestřednosti, vyhraněného ega, sebeponižování, a nakonec si vytvoří hlasy svých rodičů a výchovných činitelů v hlavě navždy, aby se udržel ve formě. A jakmile pohár negativity přeteče, pak to, co kdysi bývaly jen poznámky nebo upozornění na chyby, se rázem stane hlavním mustrem našeho vnitřního rozhovoru a najednou se ocitáme v kolotoči nekonečného sebeponižování. Sami sebe dále lámeme a formujeme do krajních poloh únosnosti.


Jenže co to vůbec znamená být dokonalý? Ví to vůbec někdo? Ať se zeptáte kohokoliv, každý odpoví něco jiného, protože všichni zapomněli, že se dokonalí narodili. A pak se může stát, že se i názory rodičů liší. Co to takového nového človíčka naučí, když se představy dokonalosti liší, ba co navíc jeho největší dosavadní životní vzory se v nich neshodují?


Vytvoří to naprostý chaos a hlavně je evidentní, že idea dokonalosti je něco nedosažitelného. Když od malinka hledíme na ty dospělácké vzory a najednou se jejich jednání a přístupy ve stejných situacích liší, pak je velmi těžké rozhodnout, kterou cestou se vydat a jaké postoje přijmeme za své. Protože už jen to, že se máma s tátou neshodnou, je obrovský šok a dává to dítěti najevo, že vše není jednoduché, jasné, zřejmé a správné. Takové dítě se pak může snažit postoje svých vzorů sjednotit, jenže když jsou protichůdné, tak to nelze. A pak při výběru jakékoliv varianty zákonitě v té druhé, neplněné, selhává. V takovém boji naprosto nelze vybrat správně.


V takové patové situaci se nachází mnoho z nás, ale myslíme si, že nesmíme polevit z maximální snahy o udržitelné dokonalé já. A tak se celý život honíme za nedosažitelnou dokonalostí a uvízneme v cyklu sebekritiky navždy. Dokud nezačneme hledat zase sami sebe a všechny ty protichůdné názory nesjednotíme v ten jeden nejsilnejší – svůj vlastní.

Rodiče a jejich otisk viny

Následující hra ukazuje gradaci přístupu rodiče k dítěti a jeho (rodičovo) přijetí versus odmítnutí dítěte a jeho emocí (které má samozřejmě také převzaté od svých rodičů), rozdílné možnosti řešení stejné situace. Není podstatné doslova se omezit na takovýhle konstrukt děje - situaci na hřišti. Tato ukázka slouží jen jako metafora. Podstatný je vztah rodiče a dítěte a transparentnost jejich pocitů. Přičemž v zásadní moment dojde k různým reakcím a jednáním rodiče, což dává za příklad nejen jak se chovat navenek, ale hlavně dítě podprahově vnímá i to, co rodič dělá uvnitř, jaký zaujímá postoj, a to se od něj učí také. Na to velmi často zapomínáme.


Zkušenost vedoucí k sebenenávisti se nemusí odehrát zrovna (jedině) tímto způsobem. Důraz je kladen na proces zpracování emocí dítěte, jeho prožívání a přesuny pozornosti od sebe na ostatní apod. Všímejte si, kde dochází k přijetí, kde to působí přirozeně, a kde se buduje určitý tlak, nápor, zneužití situace nebo jen bezradnost vedoucí k přesunutí zodpovědnosti na jiné apod. Zní to složitě, ale za chvilinku uvidíte, co tím mám na mysli. Pokud něco zůstane nejasné, napište mi a ráda proberu vaše osobní konkrétní situace, úvahy a nejasnosti na tomto emailu.


Zahrajme si hru:

Představte si, že jste na hřišti a vžijte se do role dítěte ve vývojové fázi. (Ve hře o "Vás" mluvím jako o daném dítěti, v jeho kůži.) V této fázi jste prostě all in, ve všem naplno. Nějaké jiné dítě vám bere hračky nebo na vás hračky hází. Nějaké dítě do vás strká, nebo dojde k jakékoliv jiné potyčce. No, nepříjemná situace, že? Co se v takové chvíli dál odehraje? Jakmile jsou útoky tak silné, že už si s nimi nevíte rady, emoční nádoba ve vás přeteče a pak hledáte pomoc – otočíte se na rodiče a zjišťujete, jak se k tomu rodič staví, a tudíž jaké stanovisko vůči tomu zaujmout.


Scénář č.1: Kouknete na rodiče, a pokud vidíte, že se usmívá a jemným pohledem vás chlácholí – aaaaah, to je velmi uklidňující pocit. Rodič vám totiž v tu chvíli předává svůj klid a nadhled. Jeho přijetí je tak silné, že se cítíte viděni, vnímání, a zároveň jeho láska je tak silná, že vám to k uklidnění stačí. A vy se můžete nadechnout, ten nasbíraný tlak oklepat a ustát svou půdu. Situaci nakonec přijímáte a v ten moment se stane zázrak – vy vlastně jste klidem toho rodiče a každý, kdo by s námi přišel do kontaktu, ho může převzít taktéž. Místo negativity je nakažlivý váš zen, protože ve skrytu duše upřímně nikdo nechce konflikty a všichni toužíme po tom, abychom byli v míru. Ehm, toto je moc idealistický scénář, že? Ve světě plném bolesti to zní spíš jako sci-fi. Dobrá tedy, budeme trochu reálnější – jaká je další možnost průběhu?


Scénář č.2: Pokud klid rodiče není v takové harmonii, aby na nás zapůsobil na dálku přes celé hřiště, jaká je další potřebná meta pro uklidnění takového bezpráví? Přímý kontakt – náruč. Kouknete na rodiče a ten udělá nejvíce utěšující gesto, jaké snad existuje – natáhne ruce směrem k vám a nabídne svou náruč. Dítě šťastné z nabídky bezpečí u rodiče se zvedne z pískoviště a běží se schovat. Uuuuuf. Taková obrovská úleva! U mámy nebo táty, babičky, kohokoliv, komu věříme a máme ho rádi a tu lásku cítíme, u nich je tak dobře. Svět se zastaví a my se cítíme znovu v bezpečí. Rodič se může i zeptat, co se stalo, my mu to vysvětlíme, to nás ukonejší a můžeme si jít zase hrát. Svět je znovu v pořádku... Krásné, že? Dojde vlastně k tomu, že je emoce přijatá a ještě k tomu jste dostali dávku pomazlení mezi hraním.


Ale tak to také úplně vždy neprobíhá, že? Tak jdeme na další příklad takového scénáře.



Scénář č. 3: Bum, prásk, dítě nás praští, vezme bábovky, zmatek, nával emocí, panika, nevíme co s tím. Hledáme záchranný bod a hle – a jó, já tady mám maminku/tatínka, kohokoliv z výše zmíněných. Najdu ho pohledem a dám najevo, že se mi něco děje a nevím co s tím. Reakce může být tentokrát taková, že ochranářský pud rodiče je natolik silný, že jde do obrany, respektive útoku a jedná. Vezme zodpovědnost z beder svého dítěte a běží rychle na pískoviště zachránit celou situaci. Najde viníka – to druhé zlé dítě – a se svým potomkem v náručí adresuje útočné dítě a vynadá mu, že tohle se teda nedělá! Jeho potomek situaci sleduje a je rád, že tu prekérku někdo vyřešil za něj. Má to ale jeden háček. Rodič mu tak nechtěně ukázal, že jakmile se objeví frustrace, někdo jiný za to vždy může, a tím zahrnul dítěte do vzorce viníka a oběti. Nenechte se mýlit, je určitě fajn malého špunta naučit, že ať prožívá cokoliv nepříjemného, není to jeho chyba. Jenže zde se zapomnělo dodat, že to platí pro všechny, a že v konečném důsledku není nic chyba nikoho.


Výsledkem je nevyhnutelné – celá existence takového potomka se pomalu otáčí a přeorientuje na zodpovědnost házenou na druhé lidi. Pod iluzí toho, že poctivě řeší své překážky, ve skutečnosti při jakékoliv nepříjemnosti otočí pozornost rychle ven. Tím dochází k jasnému oddělování a vymezování se. Vlastně takto funguje naprosto většinová společnost. Když je něco nepříjemné, tak za to přeci někdo může, a toho musíme najít a potrestat. Sebe si pak kolektivně udržují v image dobráka a špatní jsou vždy ostatní. Komplex viny a oběti běží na plné obrátky. Brrr.


Co když se takový pohled ale ještě víc zkomplikuje?



Scénář č.4: Představte si, že situace na hřišti proběhne stejně, vy vyhledáte rodiče, ale on místo soucitu a pochopení se na vás zamračí. Ouč.


Nejenže je něco evidentně špatně, ale rodič se mračí na vás! V tuhle chvíli můžete sebevíc toužit po jeho náruči, ale netroufáte se k němu ani přiblížit. Pokud i přes strach vykročíte k němu, rodič vás odmítne a začne vám říkat, že je to vaše chyba. Že s vámi je samý problém, a jestli se to bude opakovat, tak vás na hřiště příště už nevezme. Řekne, že si za to můžete sami, že nejste normální nebo si neví s vámi rady. Někteří dokonce přidají poznámku, která se vryje do paměti jako nejhorší noční můra – že ho svým chováním jednou utrápíte. Uf. Takový přístup tvoří chronický základ negativního přístupu k sobě a životu. Mnohdy vyústí v chronické úzkosti, závislosti jakéhokoliv druhu (alkohol, tabák, drogy, hazadrd, sex, nakupování, aj.), panické ataky a hluboké deprese, dokud se člověk těchto myšlenkových pojítek nezbaví.


Rodič může třeba napomenout i vaše povahové vlastnosti. A začne říkat, že jste slaboch, nebo že jste měkkota. Řekne, že jste neschopní nebo otravní. (Do vaší sebe-reflexivní paměti se zapisují nová velmi mocná přesvědčení, která vám pak blokují např. dokončení školy nebo nalezení perspektivní pracovní pozice, protože s takovými zaklínadly lze jen těžko uspět.)


Nebo vás osočí, že si dokonce vymýšlíte a jde a omluví se druhému dítěti a vás naštvaně odvede domů. Scénářů k takové situaci je mnoho, ale základ zůstává stejný - člověk symbolizující vaše bezpečí a důvěru ve svět se otočí proti vám. Takže nejen, že jste se dostali do situace, ve které si nevíte rady s návalem nepříjemných emocí, ale navrch zůstanete jakožto viník, sám, a ještě k tomu bez podpory a pochopení toho nejbližšího. A tak se začnete oddělovat od sebe i od ostatních, protože když je takových nedorozumění více, začnete mít dojem, že je to vlastně kvůli vám a svět je jinak harmonické místo, kde jsou všichni správní, až na vás.

Scénář č.5: Tímto scénářem by byla již hororová scéna, která vás možná napadla jako první. Je totiž evidentním prapůvodem sebenenávisti. Jsou i rodiny, ve kterých dochází k násilí nejen verbálnímu (ač mnohem peprnějšímu, než jsem zde zmínila), ale i fyzickému či sexuálnímu. Tento scénář zde nebudu nadále rozvíjet. Myslím, že nástin stačí a mnohým obrazy takových případů už stejně běhají hlavou. Po takových zkušenostech dochází k velmi hrubé sebenenávistné agonii a vyvěrá z opravdu nelidských mezilidských podmínek. I přesto takové podmínky nejsou výjimkou. Léčení a odpoutání od takového rodinného "dědictví" je obrovské břímě a jedinci se mohou dostávat do absolutní apatie, protože okolní svět působí tak moc odlišně, že se to už nedá do ničeho "normálního" zasadit. Cítí se tak moc odlišně od toho, co se jeví normálním v jejich okolí, že už to nejde nikam napasovat. Roztříštění osobnosti je pak velmi markantní.


Vina jakožto hrdý nositel křivdy (aneb co se za vinou ukrývá)


V těchto situacích se zasévá nejmocnější sebepoškozující zárodek ze všech – vina a pocit viny. Vina je mocná a dostane nás do područí naprosté sebe-sabotáže, sebe-ponížení, sebe-zničení a dalších sebe-destruktivních vlivů. Vina totiž vyvolá okamžité vybočení z aktuálního prožívání nás samotných a kontaktu s našimi potřebami. Vina nás přesvědčí o tom, že jsme někomu ublížili. A tak nás dostane do pozice dlužníka, který dluží oběti nápravu za své činy.

Někdy stačí říct i jedno neutrální a neškodné slovo, které ovšem zabrnká na citlivou notu toho, kdo naslouchá. A protože ostatním bolest vědomě přinášet nechceme, začneme se víc a víc hlídat, co a jak říkáme. Omezujeme sami sebe a cítíme se zodpovědní za jejich emoce. Oni nám dávají vinu za to, co je bolí, ale nás zase bolí to, že se nemůžeme naplno projevit takoví, jací jsme, a to bez úmyslu ostatní svými slovy nebo už jenom svou přítomností bolest způsobovat.

Jenže jak lze napravit něco, co nebylo nikdy špatně? Jak lze napravit něco, co je po celou dobu dokonale a správně? Jak lze napravit něco, co vlastně nikdy nebyla vaše vina/chyba? Tento blud nás dostane do silné iluze a překroutí vnímání celé reality. Z vnímání svého středu a jasnosti se dostaneme do zákoutí stínu, ze kterého pozorujeme svět přes silný zašedlý filtr. Je to, jako bychom se topili v moři pochyb a sebe-špatnosti a toužíme vyplavat nad hladinu a znovu se nadechnout bez toho podmořského/úmorného tlaku na hrudi. Jenže naše moře je tvořené jen naší myslí, a tak k hladině nelze k nádechu vyplavat z moře, které vlastně neexistuje. Když naše akce vychází z iluze, vlastně se té iluze nezbavíme. A tak v rámci takového pokroucení vnímáme svět tak dlouho, dokud nedojdeme na hranu samotné senility a smysluplnosti.


Ve chvíli, kdy je nálož viny neúnosná, dojde k bodu zlomu. Často to bývá bod, ve kterém veškerá nahrnutá frustrace prostě bouchne a my se dostaneme do totálního naštvání a křičíme "dost!".


Jak z programu viny vystoupit a co dobrého nám sebenenávist přecijen přináší si řekneme v článku č. 3 Jak vykřesat ze sebenenávisti svůj potenciál.