Seznámení se sebenenávistí

S programem odmítnutí jste se již seznámili v předchozím článku. Kdo článek nepostřehl a rád by si přecijen vytvořil základ tohoto tématu, doporučuji přečíst zde.

Sebenenávist je jedna z forem programu odmítnutí a dalo by se říct, ze když sebenenávist vyústí až k sebevražedným sklonům, je i nejzávažnějším odmítnutím života jako takového.


Přináším článek o sebenenávisti složený ze tří částí, kdy každá nastiňuje jiný úhel pohledu. Navazovat bude i 4. článek psaný pro krizové stavy a akutní hledání pomoci s výpisem konkrétních praktik, technik, postupů, uvědomění i ukázek z praxe. Po zveřejnění zde naleznete přímý odkaz. V článcích vycházím ze svých dosavadních poznání, která jsou opřená o mou vlastní zkušenost s celoživotním úskalím sebenenávisti a nepřijetím sebe samé. Momentálně se nacházím v bodě, kdy sebenenávist stále v mnoha aspektech svého života pociťuji, ale troufám si tvrdit, že jsem mnohé v sobě dokázala přijmout a uvědomit si, proč jsem prošla tímto utrpením a jak ho lze využít ke spokojenějšímu bytí. Sebenenávist už není můj nepřítel a moc ráda vám přiblížím proč.


Dlouhodobý stav versus aktuální krize a dno


Nejprve si ujasníme ještě jeden malý rozdíl v tom, v jaké pozici se jako čtenář této tématiky zrovna nacházíte. (Kdo chce přeskočit úvod, může se posunout rovnou ke kapitolce Každý prožívá svou sebenenávist. Doporučuji však zůstat a raději si udělat jasno v tom, proč jste článek otevřeli a co od něj očekáváte. Tento úvod rovnou vypovídá o svízelnosti sebenenávisti a ukazuje svým přístupem i tu zranitelnou a křehkou stránku problému, která bezpochyb patří nutnému povědomí, pokud si chcete udělat o sebenenávisti obrázek se vším všudy.) Pokud zrovna procházíte krizí, zažíváte úzkost/deprese, cítíte se na dně nebo jste rodič, jehož dítě prochází náročným, pro vás neuchopitelným obdobím, a aktuálně probíhajícími návaly emocí, vzteku a vzdoru a potřebujete akutní vodítka a pomoc, trošku se obávám, že tento článek nebude pro vás ve všech ohledech ideální. V okamžiku krize jsme totiž v područí emocí, ovládá nás a obklopuje prožívání v krizovém módu (existenciální krize, panika, pud sebezáchovy a vyeskalovaný vnitřní zmatek) a pro potřeby takového stavu nemusí být úhly pohledu na problematiku uvedené v tomto článku zcela adekvátní.


V takový moment nepotřebujeme slyšet, že jsme si všichni rovni, a že každý má své důvody pro své jednání, protože náš prožitek je tak silný, že by tím byl potlačen, popírán a znásilňován, a to není v takovou chvíli zdravé. Je potřeba absolutní validizace (přiznání) našeho prožitku a emocí, soustředit se výhradně na sebe, a je potřeba přijmout naši aktuální realitu, naše spouštěče a fakt, že pokud se cítíme ublížení, je nám doopravdy ubližováno a v takovou chvíli se právoplatně cítíme zranění. Teprve poté, jakmile přijmeme, co se v nás děje, můžeme pokračovat dále a se situací něco dělat a zaujmout nějakou akci či stanovisko. Dříve to nelze. Tomu ublížení bychom bývali přidali tím, že sami sebe v takový moment opustíme (tím, že bychom svou pozornost v ten nejhorší moment zase někam odklonili). A to nechceme. Je nutná naopak bezmezná přítomnost.

Pro pohled na sebenenávist, sebepoškozování, hlubší pochopení a konkrétní pomoc či uvědomění pro krizové chvíle, kdy jste vy nebo vaše okolí na dně, poslouží lépe připravovaný článek, který bude vypovídat z pozice zevnitř.


V připravovaném článku nabídnu praktické přístupy k řešení konfliktních situací, podělím se o své vlastní zážitky a konfrontace a nalezená řešení, popíši stavy a pocity, kterými se prochází v těch nejhorších momentech (tedy alespoň tak, jak je znám já a kam má osobní zkušenost sahá) a nabídnu své postřehy a jádra uvědomění, která v krizi dokázala ze dna zvednout mě, a přitom by stačilo tak málo. V něčem sebe nebo své blízké můžete nalézt, v něčem se třeba jen inspirovat, s něčím nesouhlasit, či to jen nabídne další možnost prohloubení pochopení a představení takových stavů. Nebo to otevře nové úvahy. Jednat budu upřímně, otevřu svá vlastní zranění a realitu. Se srdcem na dlani, tak prosím i o vaši jemnost při nahlédnutí do této oblasti.


Vodítka zmíněná v této dosavadní trilogii nemusí být pro krizový stav dostačující, ba naopak mohou odradit a utvrdit pocit nepochopení, osamělosti a zoufalství, protože vychází již z pozice zvenku – kdy na problematiku jsme schopni NA-HLÉDNOUT. Nikoliv, když jsme uvnitř (v silném krizovém prožitku) a potřebujeme VHLED dovnitř, do svého nitra. Proto pokud se vás takový stav týká, doporučuji být citliví k vašemu prožívání během čtení těchto tří na sebe navazujících článků a zvažte, zda vám článek momentálně něco dává, a nebo zda naráží na vaše citlivé oblasti, které potřebují jinou péči.


Tato trilogie je informativní, je vysvětlující, popisuje z pozice, kdy už se v tématu trošku pohybujete bez silného emočního tahu a dokážete si udělat odstup. Může rozšířit obzory.

Článek promlouvající k probíhajícím panickým atakům, ke krizovým stavům, akutním sebepoškozování, pocity na dně a akutním sebevražedným nutkáním vložíme v dohledné době. Jakmile bude článek zveřejněn, najdete zde přímý odkaz.


Kdo by potřeboval akutní pomoc, kontaktujte linku důvěry, linku bezpečí, krizovou linku či přímo krizová centra ve vaší oblasti (pro krizovou intervenci či pomoc pro oběti domácího násilí). Veškeré kontakty lze nalézt online přímo pod těmito názvy. Kdo by chtěl se mnou sdílet a případně i pochopit právě svou cestu se sebenenávistí, můžete se se mnou zkontaktovat rovnou na tomto emailu. Sebenenávist vyžaduje osobní přístup, protože pasuje vám na míru ve věcech, které jsou právě pro vás důležité.


Každý prožívá svou sebenenávist


Náhled na jakoukoliv problematiku je subjektivní a zde tomu ani nemůže být jinak. Pokud máte ve svém okolí někoho, kdo se poškozuje, trpí stavy sebenenávisti, a nebo jste to možná právě vy – je možné, že články nebudou na míru zachycovat veškeré atributy sebenenávisti, které prožíváte právě vy nebo vaši blízcí. Ale o tom sebenenávist vlastně je – vypovídá totiž individuálně právě o každém z nás a o tom, s čím máme v sobě konflikt.


Již v úvodu bych ráda vyzdvihla, že sebenenávist neznamená, že je s někým něco špatně. Znamená to, že se snaží být lepší a tápe a neví, jak na to. A v prvé řadě viní sebe a není si jistý, co je správně. To je naprosto přirozené a v pořádku. Takovému nastavení předchází mnoho přejatých přesvědčení, které dále více rozeberu.


Dovolte mi tedy, abych vás přivítala na této dobrodružné jízdě do vnitřního světa našeho fungování.


Představ si sebenenávist jako bytost


Sebenenávist je slovo, které působí opravdu zle. Když byste si sebenenávist postavili před sebe, jak by na vás působila? Co byste z ní cítili? Jak by vypadala?


Mnoho odpovědí by mohlo vypadat tak, že sebenenávist je nám nepříjemná, už jen při pohledu na ni. Někdo by si ji třeba nechtěl ani představovat. Někdo si ji představí a vzbuzuje v něm vyloženě odpor, v někom pohrdání, někdo v ní vidí slabost a další se jí může bát a působí na něj agresivně, nebezpečně, neznámě. Ten, kdo sebenenávist zná, by k ní mohli cítit i zlobu a vztek, a nebo ho/ji zahrne vlna smutku a pláče, protože cítí bolest, zoufalství, ztracenost, nepochopení, opuštěnost a třeba i zradu.


Ať už pro vás sebenenávist představuje cokoliv, jedno je pravděpodobně společné – nenechá vás klidnými. Protože je tak silná, že nejde přehlížet. Jak se pak ale může stát, že si jí u některých lidí nevšimneme? Jak to, že u některých vede k sebepoškozování či přímo sebevraždě? Co se takovým lidem může honit hlavou? Jak si můžou myslet, že je takové jednání řešením čehokoliv? Podíváme se sebenenávisti více pod pokličku...


Moje sebenenávist


U mě (no, když to přecijen zjednoduším) se například sebenenávist opírala o stud a vinu, pocit selhání a zklamání svých rodičů a okolí s pocitem, že nikdy nedělám dost, že na to nemám, že nevolím správně, že jsem neschopná, jiná, divná, marná. Věci vnímám prostě blbě, divně, odlišně a není to v pořádku, není to normální! Jsem málo všeho a zároveň jsem taky ve všem moc. Že když na mě táta nebo máma křičí a říkají, že za něco můžu, tak jim přináším jenom potíže. Že když mě nebo mamku táta uhodil, znamenalo to, že jsme opravdu hodně špatní lidé, protože jinak mi nešlo přes rozum, jak bychom mohli v někom vzbudit takové naštvání, zoufalství a zlobu vedoucí až k potřebě nám fyzicky ublížit...


Opírala jsem se o přesvědčení, že dělám vše špatně a měla jsem celkovou nedůvěru v život a absenci pocitu bezpečí. Byla jsem přesvědčená o tom, že nesmím dopustit, aby se někdo kvůli mně cítil špatně, nesvůj, smutný, jakkoliv nepříjemně. A nakonec mě to dovedlo k tomu, že mi už nezbývala varianta, jak se chovat, aniž bych měla pocit, že tím někomu ublížím nebo ubližuju. Vlastně jsem velmi dlouho byla přesvědčená o tom, že kdybych neexistovala, všem by se ulevilo.


A nejednou jsem se pokusila o to, abych tuto přítěž za ostatní vyřešila svým odchodem ze světa živých. Ale na poslední chvíli mě pokaždé něco zastavilo. A právě tyto chvíle jsou důležité, protože vypovídají o tom, že bojujete, a že upřímně chcete, aby bylo všem lépe. A můžete přecijen narazit i na ten poslední hlásek v sobě, který vám řekne, že jste nevyzkoušeli všechno. A je to pravda. Já vlastně tehdá nezkusila to, abych neubližovala sobě a abych se těmito přesvědčeními nedrtila až na nejhlubší dno své existence. Vlastně mě to ani nenapadlo.


Ačkoliv to může dlouho působit, že se nic neděje a nemění, probíhají v nás neustále procesy, které jsou před zraky ostatních skryté, protože to je vše tak moc zraňující a křehké. A když jednou věříme tomu, že jsme špatně, pak ze sebe světu ukazujeme co nejméně. Ale když to dotáhneme tak daleko, že se schováme i sami před sebou, nezbyde nic, co by v nás žilo. A to je ta hranice smrti...


Navazující články 2. díl - Jak vede výchova k pocitu viny a sebenenávisti a 3. díl - Jak vykřesat ze sebenenávistí svůj potenciál, vypovídají o pojítkách, kterých jsem si všímala nejen u sebe, ale i u mnoha dalších přátel, klientů a rodinných příslušníků. Společné je nám však jedno – nepřijetí a odmítání, které vede k násilnému formování a ohýbání sebe sama, jako když by v nás žil otrokář a otrok v jednom těle naráz.

Je nemožné vše zahrnout do krátkého textu, ale můžeme to brát jako jakýsi odrazový můstek, nebo třeba jen další střípek na cestě porozumění většího propleteného celku, na který má každý svůj osobitý pohled.


Jak se člověk dostane od sebekritiky až k sebenávisti?


Skutečností zůstává, že sebenenávist vzniká na základě traumatizace. Traumatizace tak silné, že je pro jedince tak moc neúnosná, až si neví rady a veškeré obranné mechanismy, které ho drží "naživu", selhávají. Vlastně se jeho psychika zlomí a obranou jeho psyché se stane paradoxně útočnost a omezování sebe – protože to je to, čemu jedinec věří, že je správné. Jediné východisko, jak dále moci fungovat, je pak pro něj veškeré příčiny traumatu vzít za své – jedinec si vytvoří hostilní (nepřátelské) prostředí sám v sobě, a tak si vytvoří zároveň i dojem, že směřování útoků má pod kontrolou.


Nezaskočí ho zvnějšku a nebudou ho zraňovat tím, že na něj útočí blízcí. Rovnou to udělá v sobě za ně. Ale ve skutečnosti se jedná o volání o pomoc. O ukazatel toho, že někomu byla učiněna až taková přítěž (křivda), na kterou sám nestačí. Běžně se totiž sebenenávist vyvine u lidí – dětí, které byly pod nějakým útokem rodičů či výchovných činitelů. Co je na tom ale tak markantně jiného a závažného, aby jedinec vytvořil sebenenávist v sobě? Přece nemůže občasný křivý pohled nebo výchovný sprduňk způsobit hned sebenenávist, že?


V následujícím navazujícím článku "Jak vede výchova k pocitu viny a sebenenávisti" si ukážeme příklad toho, v čem tkví zásadní rozdíl takového přístupu, aby tu hranici sebelásky překročil a otočil člověka samotného proti sobě uvnitř. Vžijeme se na chvíli do kůže dítěte, kterému se podle odlišného rodinného zázemí a reakce rodičů otiskne jiná míra sebeúcty a přístupu samo k sobě a k ostatním. Vysvětlíme si, proč ta či ona zkušenost vede k sebedestruktivním přesvědčením a ukážeme si rozdíl ve výchově, která vede k nenávisti mířené sám proti sobě a jak se to opírá o základní svazující pilíř – vinu.