Nechuť pečovat o sebe, nevnímání svého těla, zanedbávání se. Strach se projevit, říct své potřeby, nastavit hranice (a to zejména svým rodičům) s laskavostí, ale pevností a důsledností. A přitom mít pocit, že to děláme dobře, správně. Nemít pocit viny, že se projevujeme – když řekneme NE mámě, tátovi, partnerovi/ce, dětem. Snaha se zavděčit, i když významně překračujeme naše limity (pro dobro dětí, vztahu,..). Toto a další postoje a chování ukazují na chybějící usazení v těle, znalost a prožitek vlastních hranic. Jejich absence se objeví zejména při výchově dětí.
Co znamená dosednutí do těla?
Že jsem tady a teď, vnímám sebe, své pocity, své tělo. Nejsem od něho odpojená a nelítám si někde jinde. Jsem uzemněná. TADY JSEM JÁ, TOTO JE MŮJ PROSTOR. Definice prostoru se váže nejenom k tělu, ale také i k našemu energetickému poli kolem nás. Toto pole je tak velké, jak silné je naše vědomí sebe sama, jak čisté (od "škodlivých" programů a emocí – strachy, nedůvěra, neláska) jsou vaše čakry a vaše aura.
Sebevědomí, sebedůvěra, hranice
Naše pole (aura) je ovlivněna mnoha faktory. Za sebe vnímám přijímání sebe sama a svého těla. Ve chvíli, kdy jsme prožili nějaký silný (negativní) zážitek, trauma, odpojili jsme se od vnímání našeho těla. Protože to bolelo příliš. Patří sem prožitky jako:
náročný porod podtržený separací
nechávání miminka vyplakat
zavírání dětí samotné do pokoje, aby se uklidnili
fyzické tresty
psychické vydírání a manipulace
hrozba trestu a trestání samotné (je potřeba rozlišit mezi trestem a důsledkem)
zneužívání (i pokus o něj)
emočně velmi bolestivě zážitky (většinou spojené s opuštěním a strachem z opuštění a odmítnutí)
U dětí (zejména první 3 vyjmenované prožitky) vedou k vytvoření existečního strachu, tedy strachu o život. Často se to v dospělosti projevuje jako panické ataky, strach ze smrti, sklon k závislostem (krom alkoholu a drog také závislost na jídle, na sexu, pochvale od ostatních,...).
K objevení a poznání našich hranic často vedou zkušenosti s fyzickém nebo psychickým násilím. Více v článku Šikana a násilí z jiného úhlu pohledu.
Každý zážitek, který byl pro nás vnitřně tak bolestivý, že jsme měli chuť tady nebýt, vede k tomu, že kus naší zraněné duše “odlítá, odchází, vypíná se”. Pak máme např. necitlivá místa na těle. Nebo jsme i emočně necitliví, utlumení, neempatičtí (protože necítíme ani vlastní emoce, natož ty ostatních).
Abychom se mohli uzemnit, vnímat své tělo, svůj střed a posílit naše energetické pole, je potřeba postupně uvolnit a uzdravit ty naše zraněné části, které nám nedovolují vnímat se tady a teď (protože to s sebou přináší tu potlačenou bolest). Ale je to jediná cesta, jak zahojit sami sebe, zcelit se a být si vědomí sebe sama (sebe-vědomí). A taky způsob, jak mít svůj energetický prostor bez přisedlíků a beze strachu.
Poslechněte si rozhovor na toto téma na Youtube. Je tam i pasáž o přivtělených energiích.
Hypersenzitivní HSP lidé a vnímání středu
Vědomí sebe, svého těla a svých hranic je velmi důležité pro HSP tedy hypersenzitivní osoby. Když nemají posílený svůj střed (svou 3. čakru), cítí vše a od všech. Všechny emoce každého, kdo je v jejich okolí. A také to umí vnímat na dálku. Což je výhoda, když s tím umí pracovat.
V naprosté většině případů, se kterými se setkávám, však HSP své schopnosti empatie vnímají jako rušivé, přehlcující, matoucí až drtící. Nemohou chodit do práce, protože je tam okamžitě (hluk, energie ostatních,...) něco rozloží. Mají problém ve vztazích, s dětmi, tam, kde je mnoho lidí. Nemůžou se dívat na emočně náročné filmy, číst knihy,...
Jsou energeticky otevření, takže nasávají vše, proto potřebují mnoho času o samotě, kdy mají možnost regenerace a vnímání sebe sama bez rušivých energií. Plus celý život od někoho slyší, jak jsou moc přecitlivělí, že to není normální. Takže začínají pochybovat o sobě a to, co by mohli vnímat a využívat jako svůj dar vnímají jako břemeno.
Čemu nás učí náročné děti
Když neznáme sami sebe, svůj střed, neznáme ani své hranice. Ty, které definují náš prostor. Ty, které nám dávají pocit bezpečí. A taky pocit přijetí, že jsme v pořádku takoví, jací jsme. V prostoru bez hranic se moc rádi rozpouštějí děti. Jsou jako voda a vlezou úplně všude, kde mají prostor. Jsou to naši velcí učitelé a zejména náročné děti umí z rodičů (a hlavně matek) vyždímat úplně vše. Můžeme si stěžovat, nadávat, litovat se. Ale ony jsou pro nás darem. Učí nás právě tomu, abychom se podívali na svůj střed. Na své uzemnění. Na přijetí svého těla (a tím nemyslím to, jak vypadáme), ale že jsme tady a teď, ohraničení ve hmotě, s posláním a vyšším záměrem naší duše. Učí nás pevnosti ukotvení a vnímání svého středu. Čím jsou děti náročnější (čím víc nás rodičovství drtí), tím více pozornosti věnujte svým hranicím – poznejte je, ideálně si je i v prostoru vyznačte, abyste věděli, co to je a jak se v tom cítíte. Naučte se je laskavě vykomunikovat a také je hýčkat a zviditelňovat, aby ostatní věděli, na čem s vámi jsou a co od vás mohou očekávat.
Kdybyste potřebovali laskavého, chápajícího a podporujícího průvodce, který s vámi projde hlubokým procesem, kdy poznáte sami sebe a své hranice (přenastavíte emoční otisk ve vašem fyzickém i energetickém těle), můžete se obrátit na mě. Během dvouhodinové transformační terapie se podíváme na vaše podvědomá nastavení a uvolníme přesvědčení a zážitky, které vám brání v tom být v těle a vnímat své hranice.
