Stavem na dně jsou myšleny opakované a dlouhodobé stavy absolutního propadu psychiky. Nemluvím zde o tom, že někdo má špatný den a řekne, že je na dně. (Ač vodítka zde popsaná fungují na jakékoliv momenty, kdy někdo ztratí půdu pod nohama.) Je tím myšlena určitá psychická agonie a nekontrolovatelné stavy tíživé tísně. Mezi takové stavy patří např. deprese, dlouhodobé sebepoškozování (sem mohou spadat i závislosti, např. alkoholismus, kouření, gambling, shopaholismus, drogy, workoholismus, aj.), sebenenávist, neurózy a psychózy, dlouhodobé sebevražedné myšlenky či sklony, úzkosti, panické ataky, posttraumatické stresové stavy, syndrom vyhoření a další tomu podobné.
Článek nabízí vysvětlení a taky možnosti, jak s takovým člověkem moci spolupracovat, jak nacházet nové cesty a jak spolu žít. Některé pasáže mohou působit moc obecně. Jde o to, že vše vychází z vzájemného působení, a tím se konkrétní projevy subjektivně liší. A pokud chcete s někým najít řeč a začít se chápat a dobrat se nějakého zdárného konce či fungování, je nutné nezůstávat jednostranný, zaujatý v sobě. Nelze vycházet z pozice JÁ versus TY. Musí být ochota fungovat společně. (Navazovat bude další článek Jak si pomoci, když jsem na dně/v krizi - pro lidi, kteří se tak cítí a chtějí s tím zatočit i ze své pozice.)
K dispozici je nyní i AUDIO ČLÁNEK. (Postupně vytvoříme u všech příspěvků od Karol.) Audio článek může sloužit jako skvělá varianta na cesty. Můžete nechat odpočinout očím a zaposlouchat se a nechat slova působit mimoděk, zatímco u toho třeba děláte něco jiného. Audio článek lze odkazem sdílet i mezi přáteli. Pro audio poslech článku klikněte na tlačítko níže označené slovem POSLECH:
Ruku na srdce - kdo na dně si o pomoc řekne, že?
Setkáváte s tím, že někdo ve vašem okolí se dostává do výše popsaných stavů a nevíte, co s tím a jak takovému člověku pomoci? Když ještě je to navázané na pocity sebenenávisti, sebekritiky, viny a výčitek, pocity neschopnosti, tak na to mnohdy dotyčný nechce upozorňovat a cítit se z toho ještě hůř a dostat se tím na větší dno.
A je to pochopitelné. Na dně se ocitáme právě kvůli pocitu, že je toho už prostě moc. Že selháváme nebo nás potkává tolik bolesti, že už to prostě nejde dál unést! Mozek se nám tříští a křičí, že už to dál nevydrží a nejradši by se rozprsknul na tisíc kousků a někdy takový pocit už dokonce dávno máme. Cítíme se na všechno sami, nebo že nezvládáme to, co zvládat máme. A když nevíme, co s tím, ten stav přetrvává, opakuje se, vrací se. A pak je tu tak často, že už ani nevíme, jaké je to bez něj. Zvykneme si na tu bezvýchodnost. Stane se naší normou. Dostaneme se do určité apatie, protože už jsme úplně umučení a vyčerpaní. Už sotva jdeme.
Lidé zvenku říkají jasné a jednoduché věci, co s tím dělat. Ale proč to nejde? Všechny ty řeči a teorie zní fakt hezky, ale co to znamená konkrétně? Prakticky? Jak je uchopit ve chvíli, kdy na situaci nemáme náhled a máme jen ten silný tíživý emoční a úzkostný výbuch? …
Základem v jednání s člověkem v tísni je pochopení.
Proto je velmi důležité, abyste dané osobě necpali vaše názory, ale abyste byli ochotní se zajímat v tu chvíli o ně. Jejich stavy probíhají hlavně kvůli tomu, že jsou od sebe odpojení. (Vysvětlím níže.) Ať už je to tím, že jejich prožívání je tak bolestivé, že nesnesou dále setrvat ve své kůži, a nebo jsou tak zmatení a nevědí, co si s návalem emocí počít, a tak se od sebe odvrátí.
Ať tak či onak, základem zůstává, že potřebují navrátit pozornost zpět k sobě. Takový člověk se cítí být tak silně zraněný, že jedná svými obrannými mechanismy. Je tedy možné, že ačkoliv jste ochotní mu věnovat pozornost, on se může projevovat tak, že o ni nestojí. Zde je velmi na místě chápat, že jakákoliv reakce takového člověka vychází z jeho zranění a pokud vyjádří nějakou svou potřebu nebo odpor, jedná se o jednu z vrstev obrany (která jeho má chránit), a tudíž je u něj na místě a je potřeba pochopit, co ta obrana - respektive ta zraněná část pod obranou, kterou je chráněna, potřebuje. Je nevyhnutelné mít při těchto snahách velikou trpělivost s reakcemi té osoby.
Neočekávejte, že vše vyjde napoprvé. Jejich zranění mohla vzniknout přes noc, ale mohou být tak hluboká a zároveň tak dlouho netknutá vstřícností, vřelostí a bezpodmínečností, že bude chvíli trvat, než se k nim dostanete, a než se vám otevřou.
Jakýkoliv postup, který zde nabídnu, může být jen střípkem v tom, co bude daná osoba a vy potřebovat. Proto je hlavní, abyste se dostali ke spolupráci a vřelému jednání a naslouchání mezi sebou. Buďte otevření tomu, co můžete zjistit a i netušeným možnostem vnitřního světa toho druhého, které by vás třeba ani nenapadly.
Pro zjednodušenou orientaci v článku nabízím kostru (klikni na kapitolku a šoupne tě to rovnou do té pasáže):
2. Nechci vás naštavat, ale... tohle je to "něco" (trocha teorie o tom, jak to navazuje)
3. Bolest jde přes naštvanost (proč se "jim" těžko pomáhá)
4. Jak pochopit člověka v krizi/na dně a co od vás rozhodně nepotřebuje? (Platí i pro teenagery).
Vsuvka k článku
(Můžete přeskočit rovnou na pokračování k další kapitole zde.) Následující text se váže na mé osobní zkušenosti a poznatky a nemusí v plném rozsahu odpovídat právě Vaší zkušenosti. Má sloužit jako inspirace nebo odrazový můstek k nalezení významů, které fungují a slouží Vám. Zhodnocení pravdivosti a souladu s Vámi je čistě na Vašem uvážení. Vzhledem k povaze tématu se jedná o citlivou oblast, a proto i prosím, buďte k sobě při čtení ohleduplní a případně si článek dávkujte po částech, a nebo ho i úplně zavřete, pokud by ve Vás vyvolával tíživé pocity.
Článek bude stavy krize a pocity na dně pojímat z několika úhlů. Hovoří i k lidem, kteří se tu nachází ze zvědavosti a rádi by si udělali rozhled, ale hlavně k těm, kteří se s takovými stavy sami potýkají, bývají na dně, vyhoření, na zhroucení, a nebo znají někoho, kdo se s tímto potýká. Adresuji všechny zúčastněné a pár stěžejních myšlenek uvedu z několika stran, aby mohly dávat smysl ze všech pozic. Někdy se může něco významově opakovat, ač bude použita jiná formulace. Zároveň nemám šanci uvézt vše.
Ale pokusím se. V navazujícím článku uvedu pár konkrétních bodů, které vedly k uvědoměním, která pomohla mně, když vnitřní bouře dosahovala hodnot tornáda a musela jsem se spolehnout jenom na sebe. Bývala bych kdysi byla vděčná za takové spojitosti, proto je nabízím k dispozici těm, se kterými můžou také souznít a něčím pohnout.
Věřím ale, že pokud má něco promlouvat k Vám, poznáte to. Můžete v sobě pozorovat při čtení různé reakce, někde to vyvolá rezistenci (nepřijaté části, může dojít k dotčení i naštvání), někde nesouhlas (obvykle půjde přejít bez emočního nádechu, bez naštvání), a jinde souhlas či souznění (dostaví se určitá úleva, prokouknutí něčeho, co bylo zastíněno). Pokud vám některá část nic neříká, vlastně o nic nejde a pravděpodobně to není vaše téma. Některé pasáže mohou vyvolat pocit viny - pro takové případy opakuji, že tu nechci nikoho napadat a vyjádření může nést tíživou povahu pro vás proto, že se s něčím ztotožňujete a za to soudíte. Pokud tíže bude silná, doporučuji nepokračovat a poslouchat svou hranici v tom, kde už to pro vás není přínosné a může vás to zbytečně stahovat. Tato reakce se může měnit dle vašeho různého rozpoložení.
Pro uvolnění tíživých stavů může sloužit i tento přepis z rozhovoru s emocemi Důvěra a Strach,. Dozvíte se, k čemu jsou, jak fungují, jak s nimi pracovat a co nám přinášejí.
Nikdo mě nechápe!
Mě ve chvílích krize, kdy mi chtěl někdo pomoct nebo poradit, jako první vždycky napadlo, že to prostě není tak jednoduché, jak to dotyčný podává (kdyby bylo, tak to dělám, né?), a že ten člověk mě nechápe!
Měla jsem pravdu? Bylo to tak? Ve své podstatě ano. Pokud se při té radě cítím nepochopená, pak nepochopená jsem! Emoce nelžou (o tom více píšu zde). Jde o to nelhat sobě o nich a o tom, jaké jsou. A tak jestli rada nefunguje, může to být třeba proto, že dotyčný mě nutil už jít dál a pohnout se, ale mně to nešlo. Něco tomu chybělo! A dokud se to “něco” nesplní, tak mě to dál prostě nepustí! To je sice protivné, ale zároveň už vím, že mi to zjištění nakonec poslouží. A tak se stane, že dostáváme jednu radu za druhou a přichází nepochopení za nepochopením, což vůbec náš pocit nezlepšuje. My se uzavíráme víc a víc, protože ačkoliv si o tu pomoc nejdříve říkáme, nepřichází. Nepřichází v té formě, která by nám nakonec opravdu pomohla. Neulevuje se nám. To, co nám někdo radí, nám nefunguje. A můžeme na to koukat horem spodem a nutit se cítit jinak, a buď se k tomu donutíme (a tlak uvnitř roste a stejně to v nás časem praskne), a nebo to prostě nepůjde a budeme se s tím potýkat tváří v tvář a hledat, o co tu proboha jde a co s tím. Dokud nám nedojde, oč běží. Ale o co teda jde?
Nechci vás naštvat, ale...tohle je to "něco" (trocha teorie o tom, jak to navazuje)
Řeknu vám věc, která vás možná zpočátku naštve, ale nechte mě vysvětlit, proč to tak funguje. Ono totiž ta největší bolest, kterou cítíte, není kvůli tomu pocitu z nějaké zkušenosti jako takovému (není to kvůli naší emoční reakci na samotnou událost), ale kvůli tomu, že se bráníme tomu ten pocit a emoci prožít! Pro uvolnění je tedy nutné jít dovnitř, do prožitku. Nejprve uvedu příklad, jak to funguje.
Když se nám děje v životě něco opravdu strašného, bolest nevychází jen z toho děje samotného, ale navrch z toho, že se hned zarazíme od té emoce, která je až moc intenzivní, a nedovolíme si ji prožít. Nechceme si připustit tu událost, nebo ty významy, které pro nás nese. Nepřipouštíme, jak nám z toho je. (Což je přirozené, protože toho je najednou prostě moc!)
V psychologii popsala Anna Freudová obsáhle tzv. obranné a únikové mechanismy, kdy můžeme v situaci, která je nad naše síly, zaujmout několik reakcí. Mezi nejznámější patří únik, útok, popření, potlačení, regrese aj. A tyto obranné mechanismy, jak název napovídá, slouží k obraně a ochraně našeho psyché.
Od traumatu přes bolest k uvěznění v krizi
Bolest (to "něco"), o které mluvím, vychází ze zaujetí těchto reakcí (jako vedlejší produkt pro pozdější dořešení). Dějí se samovolně, jako reakce naší nervové soustavy na něco, co už bychom neustáli živí či zdraví. Jsou pro nás velmi podstatné pro přežití. Jsou pudové, intuitivní a naprosto adekvátní našim možnostem. Neptají se nás, jestli už máme dost a mají zakročit. Prostě se stanou, vypnou!
Obvykle pak ta zvětšená bolest (to "něco") vychází z toho, že je situace tak nesnesitelná, že nějaké její působení na nás potřebujeme pozastavit. Protože ta zkušenost, kterou jsme prožili, v nás vyvolává až takovou reakci, při jejímž kompletním prožití bychom explodovali. A tohle odpojení, které je naprosto potřebné k tomu, abychom totálně nezkolabovali, ale vytvoří v nás díru, oddělení, mezeru. Ta bolí!
Zůstane v nás jako trauma, které nás do původních událostí stále vrací. Jakmile zažíváme s odstupem času něco, co nám tu původní situaci připomíná, může se pak stát, že naše reakce se vyvine automaticky, a někdy i přehnaně, bez ohledu na závažnost té momentální situace. Přitom pro nás tu závažnost představuje, protože naše nervová soustava, naše svalová paměť a naše duševní i fyzické reakce reagují na momentální situaci se stejnou urgencí, jako by probíhala ta předešlá, ve které proběhl ten prvotní šok a odpojení! Ten šok a odpojení zůstane v nás zapsaný. Jako by tělo v sobě zanechalo poznámku o tom, že tady, zde a tehdá jsme se vydělili z našeho kontinua a ten dílek je potřeba zasunout zpátky, až toho budeme jednou schopní. Proto na nějaké věci reagujeme nepochopitelně stažením, úzkostí a stresem, ačkoliv navenek rozumem nám připadají normální.
Nepochopení těchto signalizačních vazeb v nás vede někdy k dalším obranným mechanismům, a tudíž k dalšímu odkládání zacelení a integrace (zahojení). Ale i to je v pořádku. Ono se nám to "připomínkuje" a až na to budeme připraveni, integrace a sjednocení začneme iniciovat sami, bude to působit přirozeně a zacelíme se. Není se za co stydět. Je podstatné to chápat a vědět, že se to děje.
Pokud toto nevíme, že nás to vede k té dávné události, která v nás tu díru vytvořila., popíraná bolest se kumuluje a roste. Pokud máme traumat více, spletitost naší zkušenosti a popření se rozrůstá.
Pak náš život může vypadat jako nášlapné minové pole, protože se nedá vyhnout tomu, abychom nenarazili na něco, co v nás zas vyvolá tu echo reakci (ať už vnitřně - emoce, nebo vně - křik, řev, agrese, pláč). Pokud nadále popíráme, tak si i přitahujeme dokola stejné situace, protože se nám pořád zrcadlí ty bolestivé zážitky. A nedá se tomu vyhnout. My to ve věcech prostě vidíme. Mučíme se zaživa. Pak nás to akorát víc a víc utvrzuje v tom, že je život nefér. A ač to mnohdy vychází z nějaké "původní události", pro nás každá ta další bolestivá zkušenost působí jako nová, která té naší vnitřní bolestivé tryzně přidává...
Odmítáme to, co se nám stalo. Odmítáme to, jak se z toho cítíme. Odmítáme to, jak by to mělo být správně, protože správně najednou není nic. Odmítáme i to, že někdo přijde se sluníčkovým přesvědčením. Jak může mluvit někdo o bezpečí a lásce a důvěře v takhle brutálním světě? Tu bolest nevidí. A to nás bolí taky. Uf uf uf.
Začínáte chytat ten koloběh? Celé je to o nepřijetí. Ale i to se píše všude a je to jen slovo, které v takovou chvíli působí tak abstraktně, že je úplně k prdu. Proto se zde snažím ukázat uchopitelnější koncept (tedy snad).
Chápu, pokud si v takovou chvíli pomyslíte, že tohle může říct jen někdo, kdo netuší, jak moc hrozný ten pocit může být. Jak moc neúnosné životy může někdo zažívat. A možná vám přijde, že kecám, když bych si troufla říct, že to opravdu znám. Měla bych ale dodat, že netvrdím, že znám tu vaši bolest, ne se vším všudy! Protože vaše bolest je tu pro vás a vy jí potřebujete stejně tak jako ona potřebuje vás. Ona nese významy a symboliky, které jsou utvořené pro vaše pochopení, vaším jazykem. A je asi dost nefér vám říkat, že tu máte pro sebe zase být oporou vy sami. Když takhle to děláte celý život, a proto jste tak vyčerpaní.
Bolest jde přes naštvanost (proč se "jim" těžko pomáhá)
Tento článek je psaný pro lidi na dně, ale i pro ty, kteří takové lidi znají a nevědí, jak k tomu přistoupit a chtějí pomoct. Článek může místy působit, že je napsaný naštvaně, a stejný dojem můžete mít i z lidí, kteří na dně právě jsou a vy nechápete, proč na vás útočí, když jim chcete pomoct.. ? Potřebujete pochopit zásadní věc. Oni se teď cítí přesně tak, jak se navenek projevují. Vy můžete rozumem zhodnocovat úměrnost jejich jednání, ale to na ně pořád koukáte zvenku. Takhle je nemůžete nikdy pochopit. Jestli jim chcete opravdu pomoct, musíte jít dovnitř! A pochopit, z čeho oni vychází, a tam odsud je vyzvednout. Jinak tou pomocnou rukou plápoláte někde na horizontu, na který nedosáhnou. Musíte se přiblížit..
Nabízím ještě jiný úhel vysvětlení. Často se jedná o hodně temná místa a málokdo to ustojí. Ve své podstatě se jedná o potřeby bazální, protože člověk v krizi či na dně zažívá některý z existenciálních stavů: pocit ohrožení, pocit nebezpečí, nedůvěry, opuštění, osamělosti, nepochopení, nemilovanosti, odstrčení, méněcennosti, selhání, nedostačivosti, aj. Mnoho prapůvodních traumat se stane v dětství, a tak i potřeba vycházející k zacelení toho oddělení zůstane potřebou dítěte (viz. předchozí výpis bazálních potřeb).
Čím hlouběji jejich přesvědčení a zranění sahá, tím absolutnější přístup potřebují, nezaujatý. Potřebují v tu chvíli něco, co se podobá bezpodmínečné náruči a přítomnosti. Potřebují opravdovost, protože nízkost pozice, ve které se nachází, odzrcadlí veškerou škálu nad ní dalším tahem dolů. A tím vás nakonec můžou stáhnout s sebou, pokud neznáte tyto nízké polohy a neumíte s nimi sami pracovat a dostat se "nahoru".
Na energetické rovině nemusíte znát řešení a ani ty stavy, pokud přistupujete neutrálně a čistě. Vše se vám pak zjeví, protože budete bdělí. Nebo vaším otevřeným přístupem vzbudíte důvěru v nich a podpoříte tak jejich kontakt se sebou do té míry, ve které svou potřebu znají a mohou vám ji sdělit. Oni potřebují tu bezpodmínečnost, aby mohli na chvíli přestat zrcadlit vnější svět a dokázali se otočit dovnitř. Jestli nejste ochotní to ustát, tak nepomáhejte. Protože stejně nenabídnete, co oni potřebují. V článku nabídnu jednu univerzální formu, jak být v krizi s někým přítomní a jak si ten stav můžete lépe představit.
Krize si nebere servítky a lidé, kteří se v ní nachází, bojují beze srandy o život naprosto každý den. Oni nepřehánějí. Jejich emoce vypovídá přesně o tom, jak se cítí. Takže pak působí rázně, protože oni jdou až do jádra.
Jak pochopit člověka v krizi/na dně a co od vás rozhodně nepotřebuje?
Krize/Dno je stav, kdy už to není hra. Jedná se o stav, kdy už je to opravdu existenciální záležitost. Neúnosná, patová, bezmocná, bezvýchodná, zoufalá, krutá. Ta krutost je způsobená hlavně tím, co člověk prožívá. Občas to může být pro okolí zřejmé, pokud se jedná zrovna o situace, jejichž kontext je snadno zhodnotitelný jako hrozný (jako např. smrt blízké osoby apod.). Ale nepochopení přichází na řadu ve chvíli, kdy ty okolnosti nevidíme.
Okolnosti jsou vždy. Důvody jsou vždy. Příčina je vždy. A pokud nám nedávají smysl nám známé příčiny s reakcemi, se kterými se setkáváme, svědčí to o tom, že pravděpodobně neznáme celý obraz (všechny příčiny). Můžete si udělat jednoduchý test - pokud zjistíte, že něčí reakci nechápete, tak to vypovídá o tom, že nevíte, o co jde, v plném rozsahu. Je to easy. Jen to ego těžko připouští. A nebo to cinká i na vaše bolesti a dostanete se pak sami do vašich emocí.
A pak máte volbu - buď to přijmout, a nebo se (upřímně) více zajímat (ať už vás to v tu chvíli zavede k sobě, a nebo do vás). V opačném případě jen hodnotíte, odmítáte, soudíte a odpojujete. To nikdo nepotřebuje.
Můžete si myslet, že víte, co daná osoba potřebuje udělat. Můžete mít i pravdu v tom, že je to to, co potřebuje udělat a bylo by to řešením. Ale není vaše právo vynutit si to na nich. Není vaše právo vynutit si kdy ani jak. Vynutit si, aby vás poslouchali. Vy můžete být oporou, případně jim to opakovat tak dlouho, dokud se to nedostane do potřebné vrstvy, ve které už tu radu uslyší a už jednat můžou. Ale není vaše právo to od nich očekávat. Je nutné být nezištný, dělat to ze srdce, a ne z toho, že už chcete klid od jejich výkyvů, a nebo mít pravdu.
Zeptejte se sami sebe:
Proč na to spěcháte?
Proč jejich bolest nemůžete unést?
Co to vyvolává ve vás?
Jak moc je to pro vás s nimi už neúnosné, ale místo, abyste něco změnili vy, chcete to po nich?
Co můžete změnit vy?
Nepomůžete sobě ani jim, budete-li setrvávat v něčem, co vám nedělá dobře. Takže buďte upřímní k sobě v tom, jaké máte motivy. A zodpovědnost neste za sebe a svoje činy. Zodpovědnost za sebe i v rozhodnutí, že jim půjdete vstříc, nebo naopak. Nakonec nic jiného nezbývá.
Jak jednat s člověkem, který je na dně (aneb kudy ke spolupráci)
Jak jsem uvedla v úvodu, Základem v jednání s člověkem v tísni je pochopení.
Zpočátku je tedy důležité dát najevo, že vaše přítomnost je bezpodmínečná (tedy že od té osoby nic nechcete a neočekáváte a jen jí vyjadřujete, že jste k dispozici). Můžete dát najevo, že vás zajímají oni a vaše pozornost i přítomnost je tu pro ně, ale zároveň na to neklaďte přespříliš důraz, protože je velmi tenká hranice k tomu, abyste se přehoupli a nakonec stavěli do popředí důležitost SVÝCH ZÁJMŮ na úkor původního záměru dát POZORNOST JIM a vnímat JE.
(Není to psané pravidlo. Upřímně si pamatuji, že pro mě byly doby, kdy mě to buď hodně vytočilo, a nebo to, že jsem viděla bolest někoho jiného ve mně jaksi otevřelo soucit a najednou jsem dokázala být oporou druhému já. Ale nedokážu říct, jestli to nevedlo akorát k tomu, že jsem tu svou bolest odsunula opět do pozadí. Je to velmi subjektivní, nevyzpytatelné a nedá se na to spoléhat.)
Dalším atributem takového kontaktu je i pochopení toho, že člověk, který se nachází na dně, prožívá realitu odlišnou tomu, jaká se po něm chce a v jaké obvykle funguje jeho okolí. Například u dětí a dospívajících, kteří prožívají tyto výkyvy a můžou se dostavovat i sebepoškozující tendence se pak stává, že chodí do školy a vyskytují se ve společenských prostorech a na událostech, kde realita ostatních působí velmi fágně a vzdáleně. Osoby pak žijí dvojí život. V jednom se po nich chce nějaká společenská prestiž a prezence, a v druhém zažívají svou realitou, která se s tou sociální moc neslučuje. Ta druhá realita je obvykle tvořená věcmi a symbolismy, které do toho "normálního" světa nepasují.
Pokud chcete vstoupit do jejich světa, je nutné ho vnímat tak, jako byste ho poznávali poprvé (v mnoha případech to tak i je). Nechte je mluvit a popisovat ten svět, jaké jsou v něm zákonitosti a jak funguje. Ptejte se. Zjistěte, jak se v něm cítí. Tak můžete pochopit, které významy oni před okolím schovávají, ale jsou pro ně důležité a stěžejní. Které je pojí s tou jejich bolestí.
A nevnášejte (kor do komunikace s teenagerem) do té jeho reality předsudky a názory vycházející z Vašeho světa. Protože jsou velmi jiné a přesně před tímto on se schovává, chrání a kryje. A to dítě vás k sobě pak nepustí. U menších dětí takový svět bývá vyloženě pohádkový. Pokud o něčem začnou mluvit jako o vílách, zlém čaroději nebo drakovi, je to proto, že tím zjemňují podobu toho dospělého světa, kterému nerozumí a dávají tak tomu svou podobu. Ale vztahové vazby a významy lze z toho vyčíst také. Můžete se ptát, jaký ten drak je, co dělá, čím ho děsí apod. Postupně vše smysl dává.
Pokud ve vás proběhnou nějaké emoční vlny, vyřešte si je, pokud možno, se sebou. Určitě se v té situaci nepřepínejte někam, kde je vám to nepříjemné. Není to zdravé pro vás, a zároveň ani pro druhou osobu, protože ta to jasně cítí. A to poslední, co potřebuje, je v tu chvíli jistit vaši nejistotu nebo vnitřní spor. Takže to si v sobě vyjasněte předem a udělejte si jasno i v tom, s čím do toho jdete. Není žádný etický kodex na to, že se nepustíte do něčeho, na co se necítíte.
Může se i stát, že jedinec bude testovat vaši bezpodmínečnost, jako když malé dítě zvyklé, že je za špatného, více zlobí, aby znovu odradil a utvrdil se ve známé reakci okolí na něj - odmítnutí či opuštění.
Jednoduché pravidlo, které ale funguje, je zůstat ve svojí pravdě a upřímnosti. Být v kontaktu, mít sebereflexi. Pokud během konfrontace ucítíte, že jste třeba také zmatení, je to naprosto přirozené. A můžete svou obavu nebo pocity sdílet. Nicméně by vždy mělo být jasné, že chcete na řešení pokračovat a spolupracovat, a že se snažíte toho druhého pochopit a dáváte mu tím volnost a upřímný zájem o to, jaké pocity se v něm opravdu skrývají či odehrávají. Je možné, že bude mlčet. Je možné, že bude dlouho opakovat stejnou úvahu, že bude vysvětlovat/omlouvat své pocity. (Což je i indicie pro vás, že ta bolest při vysvětlování a omlouvání může vycházet z jejich pocitu viny, či pocitu selhání, nedostačivosti, malého uznání, atd.) Může se stát, že bude měnit rozpoložení a cestovat mezi naštváním, lítostí, odtažením, otevřením, dojetím, a tak dokola.
Můžete se zeptat, zda chce obejmout. Zda ví, jestli by jim nyní něco pomohlo. (Protože mnohdy je zmatek tak silný, že vlastně ani neví, co potřebují. Ale už jen tím, že vy s nimi dokážete setrvat, jím pomůžete ten stav lépe snést a s tím stavem posedět. Pokud oni k tomu odvahu nemají, vy jí můžete do prostoru dodat.) Většina lidí v krizi chce zůstat sama proto, že se za své pocity a stavy před ostatními stydí. Ne proto, že by chtěli být opravdu doslova sami.
Můžete navrhnout, že nemusí nic řešit a jen s nimi zůstanete v tichu. Můžete navrhnout, že mu nebudete dávat rady jen tak, ale že se pokaždé zeptáte, zda chce poradit, jakmile vás nějaké řešení nebo rada napadne. Tak ponecháte trochu kontroly v jeho rukách a vy zároveň ponecháte jemu zodpovědnost za svou nejistotu v tom, jestli rady dávat, či nikoliv, kdy a jak. Vše lze nastavit do podmínek, které budou působit bezpečně pro obě strany. A tím i dodáte společně odsouhlasený řád do toho chaosu a zmatení. Nebo že se k nějakému tématu vrátíte později a teď nabídnete třeba čaj, apod. Odvedete neinvazivně pozornost. Můžete se zeptat, jestli se chtějí s něčím svěřit, nebo řešit, co se stalo, či chtějí změnit téma. Pokaždé, když i ve vás vyvstane nějaká otázka, můžete ji říct nahlas a čekat, co odpoví. Ale opatrně, ať se pozornost neotočí na vás a vaši zoufalost, protože nevíte, co se situací dělat.
Můžete se postupně domluvit na nějakých řešeních a východiskách, pokud se vám osoba otevře a sdělí, co potřebuje, je-li si toho vědoma. Pokud její sdělení pro vás není zřejmé, pokuste se zůstat nedotčení tím, že nechápete, a znovu se zeptejte, požádejte o upřesnění, nebo dávejte příklady řešení a naslouchejte, jestli jdete správným směrem. Můžete se stát, že už jen váš zájem a vyslechnutí danou osobu dovede k rozuzlení v ní samotné. Případně si můžete sjednat nějaké signály pro případy dalších kolizí. Můžete se domluvit, že jakmile si osoba uvědomí, že jí to táhne do “downu” (tedy do nižšího/tíživějšího stavu bytí), dá najevo, že se začíná propadat a vy můžete pozastavit braní věcí doslova či je brát vážně a vztahovat na sebe, protože už víte, že se osoba chystá projevovat zástupnými zraněnými modely a vyjadřováním. (Obvykle se to pak projevuje tak, že osoba například nadává a vyčítá něco vám, a přitom když se vyjmete z rovnice a pozorujete to jako vzorec, můžete rozeznat, že takto se cítí vůči někomu jinému. Často to bývá někdo z rodičů a křivdy vůči nim, nebo jinému výchovnému činiteli.)
Můžete se domluvit i na tom, že pokud na vás takové chvíle budou moc, i vy si s nimi sjednáte nějaký signál na to, že vaše hranice je překračována, a dostanete se tak do vzájemné spolupráce a akceptace. Ale s tím rozdílem, že na sebe vzájemně berete ohled a nezůstáváte tápat ve tmě nebo v domněnkách. Takových možností je mnoho a záleží na tom, na čem se vy konkrétně spolu domluvíte.
V době puberty jsem se já například s mojí mamkou musela domluvit na tom, že jakmile se mezi námi situace přiostří a je evidentní, že obě máme pocit, že máme pravdu, shodly jsme se ale jednoznačně obě na tom, že situaci chceme zároveň upřímně řešit a vyjasnit. Proto jsme se dohodly, že když nastane taková situace, zastavíme se, sedneme si ke stolu, a pak si dáme prostor nejdříve jedné se k situaci vyjádřit, zatímco druhá poslouchá a nesmí druhou přerušit! Jen poslouchá a nechá domluvit. A jakmile první skončí, svůj postoj sdělí ta druhá, a tentokrát první poslouchá, nepřerušuje. Takhle to občas bylo nutné několikrát opakovat, protože jsme pokaždé chtěly reagovat na zprávu, která nás ve sdělení popíchla. Ale nakonec nás to poučilo v tom, že mnoho situací vzešlo z nedorozumění, a nakonec jsme zjistily, že máme společné zájmy a začaly jsme spolupracovat v hledání cesty k úspěchu, namísto dohadování mezi sebou.