Pokud zrovna procházíte krizí, zažíváte úzkost/deprese, cítíte se na dně, vaše prožívání se rovná stavům v krizovém módu (existenciální krize, panika, pud sebezáchovy a vyeskalovaný vnitřní zmatek). Běžně se tomu zvenku říká, že v tu chvíli máte pokroucené vnímání reality, že je pro vás zkreslená.
Jenže pro vás toto, co prožíváte, je právě tou vaší realitou a je naprosto opravdová. A jestli někdo zvenku říká, že to máte zkreslené, vlastně tím říká, že on na to nahlíží odjinud. Nakonec nic není zkreslené. Protože kdybyste si připustili, jak se cítíte a proč se tak cítíte, bylo by to naprosto právoplatné, přesné a adekvátní přesně tomu, co máte za sebou. A ten pocit nepochopení vychází právě z toho, že jednáte s někým, kdo tu vaši realitu nevnímá, nezná či ji nedokáže vidět, přijmout. Ale zároveň to vypovídá o tom, že takto přistupujete i vy k sobě. Pokud máte pocit, že vás minulost moc táhne na dno, může vás povzbudit tento krátký text.
Pokud tedy nemáte někoho, kdo vás chápe, o koho se opřít, nebo tam jen zrovna není a už vás to zas chytá, míč je na vaší straně. Může to být kruté, ale co v tu chvíli zbývá? Začít jde tím, že zohledníme, co se nám děje.
V takový moment nepotřebujeme slyšet, že jsme si všichni rovni, a že každý má své důvody pro své jednání, protože náš prožitek je tak silný, že by tím byl potlačen, popírán a znásilňován, a to není v takovou chvíli zdravé. Je potřeba absolutní validizace (přiznání) našeho prožitku a emocí, soustředit se výhradně na sebe, a je potřeba přijmout naši aktuální realitu, naše spouštěče a fakt, že pokud se cítíme ublížení, je nám doopravdy ubližováno a v takovou chvíli se právoplatně cítíme zranění. Teprve poté, jakmile přijmeme, co se v nás děje, můžeme pokračovat dále a se situací něco dělat a zaujmout nějakou akci či stanovisko. Dříve to nelze. Tomu ublížení bychom bývali přidali tím, že sami sebe v takový moment opustíme (tím, že bychom svou pozornost v ten nejhorší moment zase někam odklonili). A to nechceme. Je nutná naopak bezmezná přítomnost.
Stavy úzkosti, deprese, zmatení, paniky, aj. jsou velmi děsivé. A pokud jsou pocitově tak neúnosné i ve chvíli, kdy se do nich nekoukáme zpříma, jak proboha by bylo možné přežít to, že bychom se do nich ještě víc ponořili? Ono totiž už tím, že dávno probíhají, tak už to dávno dává pocit, že jsme v nich ponoření. Vždyť se v nich topíme od hlavy až k patě. Proč to tedy nestačí a co ještě po vás proboha můžu chtít? Pokusím se vysvětlit ten rozdíl a během toho budu pokládat mnoho otázek. Pokud ve vás proběhne tělesná reakce při čtení nějaké z nich, je to ta vaše otázka, na kterou potřebujete odpověď. (Zákon rezonance.)
Pozor - chystám se popsat tíživé stavy zevnitř. Kdo na to nemá žaludek a nebo má pocit, že by ho to vtáhlo do jeho známého kolotoče, dál nečtěte. Kdo ty stavy zná, chce čtením projít a bojí se, že zůstane uprostřed, zhodnoťte své možnosti. Rozuzlení nabízím zde i v jiných článcích, ale nemohu zaručit, že zrovna vám sedne. Už i jen proto, že aby to sedlo, musíte k tomu být určitým způsobem už vnitřně rozhodnutí.
Když krizový stav přijde, úplně nás pohltí.
Je v tu chvíli nepředstavitelné se pohnout, něco s tím dělat. Občas je to tak omamující, jako bychom ztráceli svobodnou vůli a prostě to námi totálně zmítá, cloumá. Nevidíme nahoře ani dole. Připadá nám, jako bychom koukali sami na sebe, jak se bráníme, jak odpovídáme podrážděně, jak se v nás posiluje vztek a my boucháme zlostí. Jako bychom byli jenom svědky sami sebe, když na někoho křičíme nebo brečíme a někomu něco vyčítáme. A nebo z nás reakce neleze žádná a úplně otupíme. Tvář je otupělá nebo brní. Ruce se klepou. Zvuky kolem se ztlumí, nějaké konkrétní vzdálené můžou naopak zesílit. Působí to podobně tomu, jak se to vyjadřuje ve filmech. Občas píská v uších a vše kolem zmizí, zmlkne. Nálož pocitů a okolností na nás doléhá tak silně, že jsme v jakémsi bdělém omdlení.
Můžeme se přistihnout, jak sedíme ve sprchovém koutě a znovu se schoulení do klubíčka houpeme sem a tam a přemítáme, jestli to ještě chvíli na tom světě zvládneme. Svíráme ostří v ruce a představujeme si, jaké by to bylo už říznout dostatečně hluboko. Co by se pak dělo. Vyřeší to něco? Uleví se nám? Co chceme ve skutečnosti změnit? Chceme se už konečně zbavit té bolesti? Je to tak přehlušující, že neexistuje nic než jen představa se úplně vypnout...
Kudy vede cesta ven? Upřímností a odvahou skrz, aneb krůčky pro zvědomování situace ve chvíli, kdy je chuť se na to podívat a zkoumat
To, jestli skutečnost schvalujete či nikoliv, jí nemění. Mění se váš pocit, protože sami sebe netlačíte do kouta popřením.
Jak se dostat ze stavu ven rozvíjím v článku Potřebuju změnu - pomoc na dně/v krizi.
A konkrétní seznam vodítek poskytnu v článku Uvědomění v době temna - záchytné body pro lepší život.
Hlavním důvodem k popření je strach. Vychází někdy i z šoku, kdy se rychle před situací uzavřeme, protože se děsíme toho, co bychom zjistili jako skutečnost. Některé strachy se můžou týkat nejen světa kolem, ale i přesvědčení o nás samotných, a co bychom mohli zjistit o sobě a o tom, jací doopravdy jsme a jaké jsou naše opravdové vnitřní motivy.
Co když by to znamenalo, že opravdu jsme tak líní, sobečtí nebo neschopní? Co když zjistíme, že se celý život věnujeme hře na piano, když ve skutečnosti chceme hrát na bicí nebo zpívat? Co když zjistíme, že se 10let trápíme v práci a čekáme na povýšení a přitom chceme dělat práci úplně jinou, ale už nechceme tech 10 let zahodit? Jak dlouho budeme čekat, než nás naše pravda praští do očí? Kam až se před ní schováme?
Co když zjistíme, že naše největší strachy jsou pravda? Co když zjistíme, že vážně je všechno naše vina? Pak nás to vede k další otázce – chcete znát i odpověď? Protože mám pocit, že dokud se neodvážíme pohlédnout pravdě do očí, stejně už dávno žijeme tak, jako by ty největší strachy (nejhorší představy) byly pravda. A tak řešíme následky předem, abychom zjistili, jestli tu pravdu vůbec chceme zjistit a připravíme milion řešení na všechny nejhorší scénáře a takhle žijeme v iluzi vlastní hlavy a strachu, dokud se nepodíváme na tu pravou odpověď, protože se z našeho života stane honba za prevencní něčeho, co ani neexistuje, ale mohlo by .... Uf, vyčerpávající....
Mnohdy máme plno otázek a i víme, jaké si položit, ale už se bojíme zjistit odpověď. Protože když bychom znali odpověď, už bychom podle ní museli jednat. A my se bojíme, že se nám ta odpověď nebude líbit. Jenže nejde utéct před sebou. A mnohdy k tomuto strachu vede negativní zkušenost vycházející z toho, že jste kdysi i věděli, co chcete a potřebujete, ale váš život řídil někdo jiný, kdo vám říkal, co můžete a nemůžete dělat a naučili jste se potlačit své radosti a talenty pod různými důvody někoho jiného. Proto pak přichází další otázka: Znáte své možnosti? Znáte své schopnosti? Nepoperete se snad se vším? Není lepší znát, s čím zacházíte? A pokud vás zajímá, co si o tom všem doopravdy myslí právě sám STRACH, doporučuji přečíst tento článek, ve kterém jsem skrze channelling strachu promlouvala jeho jménem. Jste připravení znát pravdu o strachu a jeho fungování ve světě? Zajímá vás, jak získat více důvěry ve svět, život a sebe? Pojďte do toho.
Jak se dá ponořit a jak se dá zmapovat, co mi to teda chce říct? K čemu tohle všechno vlastně je?
Stačí krůček po krůčku. Odkrývat postupně jednu vrstvu po druhé. Zkuste se podívat, jaká přesvědčení vás děsí? Co vás bolí? Jaká “pravda” vám ubližuje? O čem váš pocit v ten nejhorší moment vypovídá? Kdo o nás co tvrdil, že nám to doteď zní v hlavě jako ozvěna? Čemu jsme uvěřili? Na čem nám doopravdy záleží? Proč nám zrovna takové přesvědčení vadí? Do jaké pozice nás to staví? V jaké pozici nechceme být? A proč s ní nehýbeme? Čeho se bojíme? Co by se mohlo stát?
List otázek by mohl jít do nekonečna a záleží jen na vás a na tom, co je pro vás doopravdy důležité a které otázky JSOU TY VAŠE. Podstatou však zůstává, že pokud se chcete těch stavů zbavit, je potřeba mít odvahu a jít si pro tu vaši pravdu a pro tu vaši odpověď. Protože jinak se nedá zjistit, proč zrovna vás tohle bolí a proč zrovna vám tohle vadí. Proč zrovna pro vás je ta “banální” situace tak zásadní. A dokud si ty otázky nepoložíte sami sobě, pak se bude i nadále dít, že vám bude přicházet nepřesná interpretace od lidí zvenku. Protože to fakt nemůže vědět nikdo líp než vy sami.
K čemu jsou otázky dobré?
Jestli máte pocit, že už teď víte, jakých oblastí se vaše úzkost, ataky, nejistota (a jiné vaše pocity) týkají, směřujte ty otázky klidně rovnou tam. Doporučovala bych udělat to klidně právě ve chvíli, kdy na dně zrovna nejste.
Protože za
- a) jakmile jste na dně, tak je vám nějaký papírek úplně šumák, a za
- b) když si zkusíte odpovědět v jiný moment, než když už jste v té krizi, můžete mít zrovna v sobě naakumulovanou tu odvahu a energii potřebnou k tomu, abyste se do toho ponoru dokázali dostat, aniž by vás to znovu vtáhlo někam, kde se ztratíte a nevymotáte.
Benefitem je, že si tak můžete vyzkoušet mít ty stavy určitým způsobem pod kontrolou. Nepřepadnou vás a nepřekvapí vás se chvíli, když už lapáte po dechu. A pokud dumáte, jestli to právě není odvrácení se od sebe a od těch stavů nebo jestli tím ty stavy násilně neomezujete, pak se neobávejte. Jakákoliv upřímná pozornost dovnitř pro nahlédnutí pravdě do očí je krok k sobě. A to je něco, po čem prahnete a co bez ohledu na cokoliv úlevu přináší. (Pokud se v průběhu na sebe naštvete nebo padnete zas do viny či zloby, nechte to v sobě chvíli uzrát.)
Jakmile si totiž objasníte některá základní uvědomění o tom, jak co máte, jak co potřebujete a na čem vám záleží, přijde z toho i jistý pocit nárůstu vlastní síly (sebe-vědomí). Začnete se orientovat v tom, jak co máte, a tak vás nerozhodí tolik to, co o vás říkají druzí, nebo co jste si doposud o sobe sami mysleli. Stavíte si tak půdu pod nohama. Protože ve chvíli, kdy vás někdo bude konfrontovat nějakým názorem o vás, vy už v tu chvíli budete vědět, jak to máte. Nebo alespoň zčásti, postupně ujistíte sami sebe, postupně si i sami vystačíte, budete svůj nejlepší spojenec. A ten názor zvenčí vás nemusí rozhodit do takové míry jako dřív. Možná vás to začne i bavit, protože si tím kupu energie z nejistoty vrátíte.
Jenže vím, že tohle nepůjde všem. Třeba mně by to v mém nejhorším období vůbec nešlo, ač bych chtěla sebevíc. Teda já vlastně i vím, že já bych nechtěla/nemohla, protože bych měla odpor i úzkost zároveň a to z toho, že bych měla akorát další úkol, ve kterém můžu selhat. Že je to jen další věc, na kterou nemám sílu. Že jsem těmi nároky na sebe tak přehlcená, že už nechci další. A taky naprosto upřímně – že jakmile je mi chvíli dobře, tak to poslední co chci, je se nořit někam, kde mi dobře není. Protože těch chvil, kdy vydechnu, je tak málo. Proto si zvolte, kdy na to vlítnete, podle sebe. Mnoho otázek je napsáno tady, mnoho otázek píšu v souvisejících článcích, které s odkazy uvádím v seznamu níže. A i kdybyste se k tomu nedostali, třeba si na ně ve chvíli, kdy vám bude zase nejhůř, vzpomenete a nějaké se otevřete a odpovíte si. Kdo by měl zájem o osobní vedení, napište mi o online sezení na fb stránce Dovolení s Karolinou, na emailu nebo přes whatsapp). Související články: - Potřebuju změnu - pomoc na dně/v krizi - Jak pomoci lidem na dně/v krizi - Seznámení se sebenenávistí - Jak vykřesat ze sebenenávisti svůj potenciál - Navigační stupnice emocí - Jak z úzkosti a deprese
- Uvědomění v době temna - záchytné body pro lepší život
- Povídání s důvěrou a strachem
- Poznamenaná/ý minulostí