Moje cesta ke kvantovému skoku, aneb projevená těhotenská deprese jako odrazový můstek

Pro poslech audio verze článku:

K mému kvantovému skoku mě dostalo téma potratu, těhotenství a porodu, respektive traumata a zranění s nimi spojená. Začalo to před pár měsíci, kdy jsem měla pocit, že mám znovu dostačující vnitřní kapacitu zabývat se svými traumaty a pochopit lépe, kdo jsem, proč jsem nějaké skutečnosti pojímala a prožívala negativně a hledala jsem cesty k přijetí a uvolnění toho obrovského napětí, bolesti a smutku, které ve mně tato témata a mé osobní zkušenosti s nimi vyvolávají. Jedná se totiž o to, že ač jsem se celý život na těhotenství těšila, při prvním těhotenství jsem potratila (Zrovna během obhajob bakalářky a státnic. Nic příjemného.), a druhé těhotenství (zdárně dokončené) probíhalo jako moje nejhorší noční můra. (Článek vychází z mých osobních zkušeností a popsané souvislosti jsou subjektivního charakteru, které s vámi můžou a nemusí souznít. Článek o tom, co to vlastně kvantový skok je, je zpracován ve stejnojmenném článku Co je kvantový skok. Pouštím vás tímto do mého života a vlastních zranění. Představím svá destruktivní přesvědčení, proto i prosím o jistou dávku shovívavosti a citlivosti, vůči sobě i mně.) Než se pustíme do mého nitra, představím účel tohoto článku, který je jedním ze 4 dílků mého vyprávění o kvantovém skoku. V tomto článku popisuji své emoční ladění a nastavení mých vnitřních přesvědčení, ze kterých se tvořila má realita, a tudíž popisuji i styčný bod mé existence, ze které se můj skok do nové reality odehrál.

Toto vše píšu pro pochopení mého kontinua. Pro pochopení mé výchozí vibrační/kvantové pozice, ze které se můj skok udál. Protože pro pochopení toho, v čem můj skok spočíval, je nutné znát, odkud se skok uskutečnil. A díky tomu bude i dávat smysl, co se pro mě po kvantovém skoku změnilo. Popisuji zde, z jakého myšlenkového rámce jsem se odrazila, a jak jsem tento rámec postupně proměňovala, že mě to ke kvantovému skoku vůbec dovedlo.


Kdo byste si rádi doplnili povědomí o tom, co je kvantový skok a jak funguje, doporučuji si přečíst předcházející článek s vědeckým vysvětlením.


Jak kvantový skok probíhal popisuji v navazujícím článku č. 3 Moje zkušenost s kvantovým skokem, a kam mě kvantový skok dostal popisuji ve 4. díle Nová realita po kvantovém skoku.


Kvantový skok se pro mě neudál jen tak. Musela jsem se dostat krůček po krůčku z povrchu své existence na samotné dno, do jádra své existence a oba póly propojit a prožít zároveň, naráz, se vším všudy, se vším, obsahují oba extrémy i vše, čím prochází a co u mě prolínají.

Ač jsem se několikrát pokusila jít napřímo a do jádra se prostě vnutit, násilím to nešlo. Moje nervová soustava mě až do té hloubky nepustila. Ne dříve, než jsem pochopila potřebné věci pro vytvoření mostu do nové hloubky své reality. Ne dříve, než jsem byla schopná vše prožít, a tím i být každou tou onou vrstvou týkající se toho konkrétního jádra, kterého jsem se chtěla dotknout.

Má nízkovibrační přesvědčení

Mé hororové prožívání tak krásné události jako je těhotenství bylo zapříčiněno mým přístupem a tím, jaká jsem v sobě měla živoucí a určující přesvědčení a nastavení. Na cestě svého seberozvoje jsem se tehdy dostala do bodu, kdy jsem si uvědomovala svou roli v kauzalitě svých životních zkušeností. V té době jsem ale byla někde uprostřed tohoto chápání, protože jsem na mnoha uvědoměních stavěla svou vinu za to, jaký život vedu. Vinu na tom, že když vím, že se mi něco špatného děje, je to proto, že jsem v rezonanci s tou zkušeností, a že si jí sama přivolávám, přitahuju. Sama si za ní můžu... A to znamená, že ještě nejsem hodna toho mít pozitivní zkušenost namísto této pro mě negativní. A tudíž kolísám v pohledu na sebe v negativním světle. Úvahy na sebe navazovaly a pořád jsem se dostávala do víru sebekritiky a sebenenávisti za to, kde se nacházím a jak jsem nevyzrálá. (Více o sebenenávisti zde.)


A že tvoříme-li si svůj vlastní vesmír, já si nezasloužím nic jiného než neustálá muka, a nebo se z všeobecného hlediska muka nedějí, ale já si je pořád vytvářím, protože jsem tak rozbitá, že nejsem schopná to pozitivně vnímat. Takže se vracím stále k tomu, jak jsem já špatná a neschopná. Když se mi neděje něco hrozného vně, sama se shodím na naprosté dno a prostě se udupu a ponížím sama. Jsem tak naučená. Jakmile z něčeho začnu mít dobrý pocit, je to pro mě divné a rychle to "napravím" a zase zbortím. (O tom více v článku Jak výchova vede k sebenenávisti a vině).


A teprve nedávno jsem se rozhodla najít rozdíl v přístupu k tomu, jak se cítit lépe. Jak přestat nevědomě naplňovat zajeté "programy", zvyky a sebedestruktivní vzorce a snažila jsem se pochopit, v čem vězí rozdíl mezi lidmi, kteří si dokáží dovolit zažívat dobré věci v životě, a těmi, kteří se zmítají v kolotoči destruktivity. (Vyvinula jsem nakonec metodu dovolení, se kterou seznamuji na workshopech. Více v odkaze na stránce.) A tudíž jsem se i otevřela trnité cestě pochopení, která vedla skrze další propasti a dna (protože jsou moji součástí a chci-li něco změnit, musím zacházet s tím, co mám), ale tentokrát jsem jimi procházela již s odhodláním, že se dříve nebo později rozpomenu na to, že to může být jinak a já ten způsob prostě najdu a pochopím to zevnitř v návaznosti k sobě a konečně to změním.

A tak se stalo, že z velmi očekávaného těhotenského období, které mi přišlo jako nejúžasnější a nejzázračnější doba lásky a něhy, se to pro mě stalo (znovu) obdobím depresivním, krizovým a deprimujícím.


V následující pasáži popíšu několik svých negativních a sebeponižujících přesvědčení, která formovala moje vnímání světa a sebe. Proto mějte při čtení na paměti, že to nebude výpis zrovna ukázkový a jak se ve filmech říká: "V žádném případě nezkoušejte tyto smýšlené postupy aplikovat do vašeho života." Bylo to období obrovského zmatku, pochyb, nejistoty. Budu popisovat to, co vlastně udržovalo moji depresi a úzkosti aktivní. Bude to možná nepříjemné, protože nepříjemnost je to, oč běželo. Oukej?


Na čem byl stavěný základ mé původní reality, ze které jsem se chtěla posunout dál?


Fakt nesnesu, když nemám sílu se o sebe postarat. Jsem samorost s vždy aktivním modem přežití. Celý život se vychovávám sama, protože rodiče byli většinu času nepřítomní a nebo byli přítomní ve chvíli, kdy mi dávali najevo, že něco dělám zas špatně. Naučila jsem se spoléhat na sebe, ač jsem měla nenapojenou touhu po tom, aby se někdy postaral někdo o mě a já mohla alespoň na sekundu vypustit a vydechnout. Absence fyzické zdatnosti hodně ubírá na mém dobrém pocitu ze sebe sama. Vycházela jsem v té době velmi silně z vnějších motivů a hodnot, na své vnitřní jsem nedosahovala a nedokázala je v sobě zastat. Takže fyzičnost byla pro mě mnohdy jediným jistícím bodem.

V těhotenství pak toto vedlo k utrpení, protože fyzické možnosti se velmi omezí. A jakmile jsem to spojila se strachem, abych neohrozila plod (již traumatizovaná předchozím potratem během státnic a vysokého stresu a napjetí), nedovolila jsem si nic, co by u mě bývalo vedlo k jakékoliv úlevě a sama jsem se uvěznila ve své mysli.


Totiž hormony a to všechno kolem mi pomohlo vynést na povrch všechny moje strachy. A že jich mám kupu! A já se s tím vůbec nedokázala vypořádat. A když se to smíchalo s novým prostředím (po stěhování) a děsem z toho, že jde teď do tuhého a budu rodič nového človíčka a co všechno musím udělat správně a líp? No konec! V mojí hlavě se vytvořila mapa můžu X nesmím a vlastně toho "nesmím" byla naprostá většina. (Ostatně tomu ai nebylo nikdy jinak, jen do té doby jsem tím mohla ničit jen sebe. A to se těhotenstvím mělo změnit.)


Situace se vyvinula tak, že mí nejbližší přátelé byli všude po světě a můj dosavadní nejlepší ventil a kotva - pohyb a hudba - šly najednou mimo mé fyzické a psychické možnosti. A já jsem neměla s kým probrat, čím procházím. A tak se obavy jen nabalovaly. Navazovalo jedno na druhé, byla jsem unavená a neschopná si nic povznášejícího uvědomit, a tak jsem se postupně topila a jen smiřovala s tím, že mi prostě bude pod psa, protože na nová nastavení a seberozvoj absolutně nebyla síla. Myslela jsem si, že mám mnohé již zakotvené, ale mýlila jsem se.


Byla jsem lapená v začarovaném kruhu. Protože jsem v sobě neměla bytostně nastavené to, že je něco v pořádku tak, jak je. Neměla jsem důvěru ve svět a myslela jsem si, že vše si musím zařídit sama. Jakmile jsem na to ale neměla sílu, byl pro m ě konec. Vše působilo nově, že ač jsem do té doby měla hodně jasné názory skoro na vše, tady to najednou nestačilo. Ta nová zodpovědnost a nová pozice nadcházející mateřské role mě dostala nakonec k tomu, že jsem si nebyla pak jistá ničím. Nechtěla jsem v ničem pochybit, všeho jsem se bála, a čím více jsem zjišťovala, jak věci neprobíhají tak, jak bych si přála, tím hlouběji jsem se nořila a ztrácela. Začal mi chybět kontakt se zdravým úsudkem. A tak pro mě subjektivně probíhalo vše hůře, protože já si to horší dělala. Neuměla jsem to jinak.



Znáte ten koncept, že když vyrůstáte, postupně si hlasy svých rodičů udržíte ve své hlavě a vlastně vám do všeho nadále mluví, i když tam zrovna nejsou? Naučíte se tak prostě uvažovat sami. Stane se z toho vaše norma. No tak v tom jsem byla poctivý mistr! Hlavně v těch pasážích, kdy mě někdo kritizoval. A taky jsem zvyklá se ze všeho dostat sama, protože tam prostě celé dny nikdo nebyl. A jakmile ano, vše bylo špatně. Za všechno jsem mohla já. Za všechno jsem si mohla sama.

Neumím si říct o pomoc ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebuji.

Řeknu si o ní ve chvíli, kdy jsem ještě v kontaktu se svou "záslužností". Je to ještě chvíle, kdy jsem ochotná si dovolit pomoc dostat. Ale jakmile se dostanu na dno, tato hodnota záslužnosti zmizí. Cítím se jako nejhorší chyba na světě, která neměla existovat a neměla by nikoho stahovat s sebou do své ponuré a bezvýznamné reality. Žiju pak pocitem, že jsem jen na obtíž. Dělám špatně všechno, i to, o čem netuším, že vůbec existuje. Pocit úlevy pro mě neexistuje.


(Jak pomoci lidem na dně se dočtete zde. A Jak se dostat ze dna se dočtete zde. Cesta existuje, jen jsem ji tehdá ještě neznala a postupně jsem ji objevovala a budovala zvyk. Musela jsem přetrénovat své reakce. Přeměnit svá přesvědčení.) A tak se stane, že v tu chvíli nežádám o pomoc, ale o záchranu. A to je něco naprosto odlišného. Taková realita je v tak nízké frekvenci bytí, že v ní neexistuje zdraví, lehkost ani radost. Není tam naděje ani důvěra ani bezpečí. Všechno působí hostilně, vše vychází z vymezené pozice nepřátelskosti. Vše zaujímá strany, existuje jen názor a protinázor. Všechno je lapené do souvislosti viny, výčitek, zloby, závisti, strachu, ponížení, zoufalství, beznaděje, nehodnosti. Vše je jen nepříjemné. Nejde si představit nic příjemného. A jakmile se nedá nic takového ani představit, tak si to nedokážeme tvořit. Je to pak mimo náš dosah.

Často mívám pocit, že by stačila sebemenší pozornost od někoho zvenčí. Že by v tu chvíli stačilo, aby mě někdo objal. Aby mi člověk, který mě zná, připomněl, kdo jsem. Připomněl to dobré. Protože já na sobě v takovou chvíli nic dobrého nenacházím, tak ani nevěřím, že by někdo jiný mohl. A tak mám pocit, že jsem jen na obtíž a lidé si pak myslí, že se mi mají vyhýbat a chci prostor. Když přitom opak je pravdou a já se v duchu modlím, aby někdo měl větší sílu a prohlédl tuto mou slupku a prošel jí skrz ke mně. Dal mi okusit na chvilinku vřelost nebo soucit a já bych se toho zas mohla chytit, lokalizovat tu špetku lásky v sobě a zase si ji dát. Aby se závoj šedi trošku zvednul. Malý paprsek světla by stačil a já bych se toho chytila a zase se nadechla. Malý okamžik pochopení nebo to, že vydrží někdo v mé přítomnosti, by mi připomnělo, že moje přítomnost má na tomto světě místo. Stačilo by připomenout, že je v pořádku se tak cítit a neznamená to o mně to nejhorší, co si dovedu představit. Že to, co cítím, není určující pro to, kým jsem. Ale vypovídá to o mém strachu z toho, kým se bojím, že bych mohla být, nebo kým se bojím být pro ostatní. Protože to nejhorší bylo to jediné, co jsem si představit dokázala. Koukala jsem dolů, a tak jsem i dolů dál padala..

Proč pomoc nepřichází zrovna když ji nejvíce potřebujeme

Moje stavy se zhoršovaly tím, že už jsem znala, jak funguje zákon přitažlivosti. (Je to taková typická ukázka toho, proč slepá spiritualita nefunguje. Všechno je odvislé od našeho prožívání, a tak se můžeme TEORETICKY naučit cokoliv, ale dokud tím sami nežijeme, tak to tak prostě v životě nemáme. Známým příkladem je princip hojnosti. Snažíme-li se do života přitáhnout hojnost proto, že pozornost lepíme na její nedostatek. Jsme pak v rezonanci s tím nedostatkem, který dostává naši pozornost, a ne s hojností, které chceme dosáhnout. Protože hojnosti chceme dosáhnout kvůli nedostatku, a tím převažuje naše fixace na ten nedostatek. Tudíž přitahujeme to, na co se bohužel více soustředíme. V tomto případě nedostatek. Ale o tom více jindy.)


Takže jakmile se dostanu pod určitou úroveň sebeprožívání, přitahuju jen tomu odpovídající zkušenost. Ač se snažím sebevíc přesvědčit o něčem pozitivním nebo si něco pozitivního najít, nemůžu to vynutit, dokud to nenapojím na něco opravdového ve mně, čemu již věřím. Na most s něčím, kde v tu chvíli opravdu stojím. A to mě deprimovalo ještě víc. Nechtěla jsem blamáž. Nechtěla jsem fake. A tak jsem se občas topila déle, než bylo zdravé, protože jsem si nechtěla dovolit posunout, dokud si nebudu svým stanoviskem úplně jistá. (Čímž jsem živila pochybnost, že... Byla jsem znovu v odmítání a vyhýbání se tomu, co nechci, než abych věděla, co chci. Šla jsem vstříc něčemu jen jakožto opak něčeho, co nechci.. tak to nefunguje. Proto se říká, že je nejprve potřeba poznat sám sebe.)


V kontextu pomoci od ostatních to pak funguje tak, že jsem vlastně vibračně tak nízko, že jsem pro ostatní vibrující v jiné hladině NEVIDITELNÁ. Nejsem v souladu s jejich vibrační/frekvenční/kvantovou realitou. Takže mi ani pomoct nemohou, protože ač si můžu třeba myslet, že je to na mně nejvíc vidět, oni si toho nemusí všimnout, i kdyby mi bývali pomoct chtěli. Funguje to jako dva odpuzující se magnety. Nebo možná je lepší přirovnat to k vodě a oleji, které kolem sebe protékají, ale nesmísí se? Nesetkají se, prokluzují, ačkoliv jsou zdánlivě ve stejné nádobě, na stejné planetě, ve stejné místnosti.


Znáte ten vtip se sekyrou?

- Pan Novák si potřebuje půjčit sekyru od svého souseda. - Vyrazí k němu a cestou uvažuje: "Hm, na jak dlouho si jí půjčím? Nebude mu ta sekyra chybět? No tak já řeknu, že to bude jen na dnešek a hned zítra mu jí vrátím. Ale co když bude chtít něco za to? Tak já mu nabídnu, že příště svezu jeho děti do školy. Ale co když mu to nebude stačit? Mám mu snad za to platit? No platit za půjčení sekyry teda rozhodně nebudu. To bych mohl rovnou do půjčovny. A co když bude naštvaný, že ho otravuju v neděli?..."

- Úvahy pokračují, a jakmile pan Novák konečně dojde k sousedovi, pan Novák okamžitě spustí: "Víš co ty lakomče? Tak si tu sekyrku třeba sežer!!" - Otočí se a naštvaně jde zpátky domů, aniž by soused stihl jakkoliv zareagovat. Na tomto vtipu je krásně ukázaná síla domněnky a očekávání. V podstatě se jedná o to, že se chceme předem připravit na odmítnutí, vyhnout se zranění, a nakonec sami sobě odepřeme hladký průběh a rovnou počítáme s nejhorší variantou. (Proto prevence není zdravá a funkční, vychází-li ze strachu. Povzbuzujete tím taktéž tu nejhorší představu.)


Sami sebe dostaneme do toho nastavení, kde nám není vyhověno. Protože se nám to kdysi stalo nebo stávalo a už to bereme jako normu a nechceme znovu zažít, že by nám to někdo způsobil, a tak máme kontrolu alespoň nad tím, že my si to odepřeme dřív než se tak stane.


Jak to u mě souvisí s těhotenstvím?

Šlo o období, kde se tento můj systém přesvědčení ukázal nejvíce. Nemyslím si, že šlo o okolnosti těhotenství jako takového. Popisuji vnitřní pochody právě proto, že se to mohlo vyjevit v jakékoliv jiné souvislosti. Pro mě to dosáhlo nejuchopitelnější podoby tehdy, protože jsem to mohla i lépe vidět na své roli vůči dceři a muži. A na tom jsem lépe pochopila, jak se vůči sobě i světu stavím. Když jsem propadla přesvědčení, že jsem všem na obtíž, rázem všichni mí nejbližší přátele odcestovali a byli mimo můj dosah. To také není náhoda. Nebudu asi zabíhat do podrobností o tom, co se v tom období odehrávalo. Ale řekněme, že každý zná rčení, že když se všechno se*e, tak se se*e. Já si tuhle jízdu na hodně dlouho osvojila. V takovém nastavení a mindsetu jsem byla celé těhotenství, a věřím, že i dobré další 2 roky po porodu, ač s mírnými fluktuacemi. Řekněme tedy, že detaily nejsou podstatné, protože to, o čem mluvím, vypovídá o mně a o MÉM nastavení. O tom, že jsem si přitahovala události, rány, opuštění a zrady takové, jaké odpovídaly přesně mým nejhorším a nejhlubším přesvědčením a i obavám. A nerada bych popisem konkrétních skutečností dosáhla nějaké dezinformace nebo zaujetí vůči nějaké reálné osobě z mého života. Takže zůstaňme jen u toho, že tak jak moc jsem žila v obavách a svých přesvědčeních, rezonovala jsem a přitahovala stejně hrůzostrašné a pro mě ničivé průběhy a zkušenosti i v životě. A na pěkně dlouho mě to zas vnitřně uzavřelo.



Co mě ke kvantovému skoku (změně) dovedlo

V těhotenství jsme emočně obnažené, jsme zranitelné a křehké. Jsme citlivé a všechny emoce a vjemy z vnějšku i zevnitř vnímáme silněji a výrazněji. Vystoupají na povrch naše nejhlubší strachy a nejistoty. Jsme nahé jako ta malá bytůstka, která se v nás a z nás utváří, v kontaktu s jemností na hranici nehmotného a hmotného světa, nehrubosti a hrubosti, tvrdosti a měkkosti, jednoty a oddělenosti. A pokud to nedokážeme v sobě opečovat, propenetruje se to ven do naší fyzické zkušenosti a manifestujeme to nejlepší i to nejhorší v nás.


Období "temného těhotenství" se pro mě stalo novým traumatem. Tím, že se v tom pro mě spojovala všechna témata, se mi nedařilo od toho odpoutat pozornost. A já se po porodu rozhodla, že nechci počít druhého potomka, dokud v sobě nesu tato destruktivní nastavení a zmatek životem dále. Ta zkušenost na mě velmi křičela a já věděla, že s tím musím a chci hnout a tu cestu najdu, protože takto nechci nadále pokračovat. V těhotenství se to vyjevilo výrazně, ale bylo naprosto jasné, že to samé v sobě nosím a zažívám na denní bázi. Akorát s tím rozdílem, že v těhotenství jsem neměla "sílu navíc", abych se s tím vypořádala, a tak to bylo o to víc znatelné a zřejmé. Zatímco v běžném životě tomu věnuji veškerou svou sílu. (Mimochodem proto je součástí deprese i vysoká vyčerpanost. Tolik negativních úvah vyčerpá obrovské množství energie. Jste v neustálém vnitřním boji.)

Po dlouhé době jsem se odhodlala svěřit opět důvěru nějaké terapii. (Mám s terapiemi také velmi špatnou zkušenost, protože mívám často pocit, že mě nechápou do důsledku, a tudíž nevěřím, že mi dokážou úplně pomoci. Proto jsem začala hledat terapie, které nebudou o tomto pochopení, ale budou poskytovat možnosti odblokování skrze tělo apod.)


Začala jsem to řešit mnoha způsoby, kineziologií i kraniosakrální terapií. Za cíl jsem měla zahojit si těhotenské a porodní trauma, a zároveň jsem věděla, že se pod tím skrývá plno dalších témat spojených s ženstvím, s lůnem, s bolestmi zapsanými do ženských orgánů (např. z potratu, znásilnění, aj.), že se to týká 1. a 2. čakry a tématu bezpečí a svobodného tvoření a dětské radosti ze života a i nerovnováhy mužsko-ženské. Že se toho týká mojí existenciální krize, ve které žiji v neustálé pohotovosti a očekávání nějakého útoku či zrady.



Byl to komplex vzájemně se prolínajících významů a projevů, které ze sebe vzájemně vycházely. Vše se prolíná v jednom středobodu a pro mě tím středobodem bylo toto období. Před těmi tématy i traumaty a bolestí nešlo utéct. Cokoliv se dělo mě asociačně k tomu vracelo, a tak mi i došlo, že skrze toto téma jsem v kontaktu s mým nejhlubším bytostným bytím. Je to pro mě most dovnitř mé existence a nejhlubších bolestí a strachů, ale i krásy a lásky. Protože to ve mně vzbudí okamžitou emoční reakci - buď radost nebo smutek, štěstí nebo strach, dojetí nebo pláč, atd... Takže vím, že moje cesta k sobě tudy vždy povede. Všechna moje životní témata se tam setkávají.


(Pro větší pochopení této dynamiky můžete nahlédnout do článku - Když v nás něco vyvolává silné emoce.)

Cesta ven je vždy skrz?

Šla jsem tedy postupně s tím, že jsem v sobě budovala trpělivost a přijetí a pochopení všeho, co ke mně přichází na denní bázi. Věděla jsem, že když bych cílila na větší tématické celky, prostě mě to vypíná. Neunesu to, moje nervová soustava to nezvládá, jak moc velký prožitek to ve mně vzbuzuje. A tak jsem i pochopila, že pokud chci něco uvolnit, musím pracovat se svou rezistencí (odporem, odmítáním, popřením), postupně, přijmout ji jako pomocníka a pochopit, co zranitelného ve mně střežila (přijmout to s vděčností) a i to si dovolit mít přesně tak, jak mám, čímž rezistenci vůči tomu uvolňuji a dojde k přijetí. Šlo tedy o to v sobě rozpoznat vnitřní tlaky, nepříjemnosti, prostě rezistenci ve své ryzí podobě, a nacházela a objevovala jsem svá přesvědčení jedno po druhém. A přijímala jsem skutečnost toho, že jsem si takové přesvědčení vytvořila. A přijímala jsem i to, že to přesvědčení je mé. A přijímala jsem i to, co to pro mě znamená a vytváří. Přijímala jsem cokoliv, co se vynořilo jako popřené, zastrčené, za co se stydím, čeho se domnívám, čím a čemu se bráním.

Udržovala jsem v sobě odvahu jít emocím a zkušenostem vstříc. Jak se říká - projít jimi skrz. Rozpoznávala jsem tím svůj vztek, svůj smutek, své úzkosti, čímž tyto oblasti začaly dostávat konečně pozornost, po které prahly a už z nich nebyly stíny, protože jsem si na ně "posvítila" a podívala se jim i sobě do očí. (O tom pojednávám například v tomto článku Jak být v kontaktu s emocemi, na nějž začínám konat i sérii workshopů počínaje tímto.) Pochopila jsem, že vše to "špatné", co se mi děje, není proto, že mě to mučí a udržuje na dně. Ale jsou to moje vodítka k tomu, abych mohla v sobě najít, kde potřebuji tu péči. Kde jsem odpojená a potřebuji to spojení - se sebou. (Např. že ta zrada, kterou zažívám od ostatních, je mou vlastní zradou vůči sobě, kdy se v tom nechávám, protože jsem dříve neměla na to, abych tam pro sebe byla více.) A že vše to špatné je přecijenom pro mě pro daný časový horizont dobré, protože já se tak chránila a dle mých nejhlubších přesvědčení mi to paradoxně vycházelo vstříc.


Jednoho dne jsem i pochopila, že nemohu svou vůlí věci měnit. Ne tak, jak se na první dojem zdá, nebo jak to mé ego zpočátku mocensky pochopilo. Změny nejde vynutit, pokud probíhají tlakem. Protože ten tlak vytváří a prohlubuje jiná zranění ve mně, jiný nesoulad, a neukazují cestu, ale samé slepé uličky. Způsobují uzavření namísto otevření. Došlo mi, že když se něčeho bojím, tak ve chvíli, kdy mám konstruktivní chvilku a odvahu si ten strach projít a troufnu si projít všechny možné scénáře ve snaze najít z toho cestu ven, že dojdu vždy do stejného nezvratného bodu - já nemám šanci to vyřešit do důsledku tak, abych se něčemu nechtěnému vyhla.


Došlo mi, že nemohu dojít někam, na co reálně v daný moment nejsem připravená. Protože uvědomění nejde vynutit. Bývala bych byla zamotaná v negaci a vycházela z negace. Proto se veškeré moje snahy o změnu sebe, o nápravu sebe, změnily na praxi přijetí a sebepoznání. Bezpodmínečného objevování a poznávání se, bez soudu a zhodnocování nebo kritiky. Zjišťování, co si doopravdy myslím.